Před 2 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje knihu Letecký motor ve dřezu aneb
Rozhovory o umírání od Ireny Závadové a Martiny Špinkové
Zakladatelka hospice Cesta domů malířka Martina Špinková (* 1959) rozmlouvá s primářkou téhož hospice a významnou lékařskou osobností paliativní medicíny u nás Irenou Závadovou (* 1970). Obě ženy vyprávějí o svých zkušenostech s umírajícími. Hovoří o pacientech, ale i lidech blízkých, přátelích, rodičích, příbuzných, u jejichž smrti byly blízko. Starší Martina Špinková se umí lépe vyjadřovat a všechno má do hloubky promyšlenější. Jako věřící klade otázky lékařce Ireně, která o sobě říká, že je ateistka. Kupodivu rozdíly v jejich pohledu nejsou velké. Obě ženy se v hlavních zkušenostech shodují. Také Irena se ptá Martiny na její víru, z jejích odpovědí však vyplývá, že ani ona neví, co bude po smrti, tak jako každý smrtelník. A obě ženy potvrzují, že nikdo z hospicových pracovníků své umírající neobrací na víru, hlavní zásadou je nemanipulovat, zachovat co největší stupeň svobody, i když je pacient už zcela bezmocný. Z knihy ovšem vyplyne, že když si pacient žádá kněze, je i ten členem hospicového týmu, což prosadila právě lékařka Irena, protože jako ateistka nedokázala zcela odpovídat na otázky umírajících.
Před 2 lety v kategorii Dobrá pasáž
Irena Závadová, Martina Špinková: Letecký motor ve dřezu aneb
Rozhovory o umírání, 2021.
Před 3 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje Sbírky básní Františka Daniela Mertha
Co všechno je „sen“ pro básníka a katolického kněze Františka Daniela Mertha (1915 až 1995)? V jeho básnickém díle, které v roce 2020 vydalo ve dvou svazcích nakladatelství Triáda, se některá slova a spojení vracejí stále a stále (od první sbírky z roku 1947 po poslední v roce 1995). Sen je jedním z ústředních motivů:
Před 3 lety v kategorii Moje řeč
Dlouhá zima. Děti chodí po bytě jako mátohy. Celá dopoledne sedí u počítačů na distanční výuce, odpoledne se válí na posteli s mobilem v ruce. Jen v podvečer jdou na krátkou procházku se starší sestrou, jejím partnerem a čtyřletou Sárou, která také nesmí do školky a její maminka už je z toho celá zoufalá. Večer co večer tahle mladistvá tlupa sedí v kruhu u stolku v obýváku a povídá, povídá do noci, co si povídají každý den tak dlouho, to nevím.
Před 3 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje knižní rozhovor Josefa Beránka
s Janem Sokolem Odvaha ke svobodě
Knižní rozhovor Josefa Beránka s Janem Sokolem (1936–2021) vyšel letos těsně před smrtí tohoto významného křesťanského filosofa a vysokoškolského pedagoga. Rozhovor je veden jednak v životopisném duchu, jednak v duchu kulturněhistorickém – Jan Sokol vzpomíná na kulturní vření šedesátých let, pak i na disent, sametovou revoluci či zkušenosti z politiky v nové demokracii. Vzhledem k tomu, že kniha je nová, zachycuje i názory Jana Sokola na společnost v době pandemie. V závěru knihy sám Jan Sokol připojil několik kapitolek shrnutí svých filosofických názorů.
Před 3 lety v kategorii Dobrá pasáž
Josef Beránek, Jan Sokol: Odvaha ke svobodě, 2021.
Před 3 lety v kategorii Moje řeč
Můj syn Matouš se chce letos na jaře hlásit ze sedmé třídy na šestileté gymnázium. Bydlíme na okraji Prahy 9, vedlejší obec už patří do Středočeského kraje. Šestiletých gymnázií není mnoho a pokusy u přijímacích zkoušek dva. Zjistili jsme, že vůbec nejmenší zájem o studium na šestiletém oboru má gymnázium Ústavní v Bohnicích, kde se vyučuje italština a po dvou letech v italštině probíhá výuka většiny předmětů.
Před 3 lety v kategorii Moje řeč
Matoušův kamarád Ondra Kabát nezvládá v sedmé třídě distanční výuku. Nebo ne nezvládá – on na to totálně kašle. Jeho rodiče jsou rozvedení a on je ve střídavé péči. A ani jeden z těch rodičů není zrovna studijní typ. Jeho matka Gábina má poštovní průmyslovku s nástavbou, otec je vyučený topenář, ale dělá automechanika, má autodílnu. Pro otce je škola to úplně poslední. K čemu škola? Kluk půjde dělat k němu do dílny a hotovo. Na škole nezáleží. Gábina by byla ráda, kdyby kluk měl maturitu, ale ten poslouchá jen to, co říká táta.
Před 3 lety v kategorii Moje řeč
Matouš má online problémy s tělocvikářem. Táhne se to už z doby před covidem. Kluci ze šesté, posléze sedmé B byli na tělocvikáře drzí a on si asi před rokem a půl pozval do školy „otce“, vysloveně řekl, že chce mluvit s otci, a ne s matkami. Nicméně za Matouše jsem tam stejně šla já.
Před 3 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje knihu Co si pamatuju od Věry
Dvořákové
Autorka pamětí Věra Dvořáková (1927–2019) patří ke generaci intelektuálů, kteří studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1949 a jejichž příští život byl určen tím, jestli projdou, či neprojdou politickými prověrkami. Věra Dvořáková studovala nejprve divadelní vědu a estetiku, později srovnávací literaturu u profesora Václava Černého. Stranickými prověrkami neprošla, její budoucí muž básník Ladislav Dvořák k nim ani nešel, oba se spolu se skupinou přátel ocitli mezi osobami pro režim nepohodlnými.
Před 3 lety v kategorii Dobrá pasáž
Věra Dvořáková: Co si pamatuju, 2019.
Před 3 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje třísvazkové dílo Josefa
Friče
Básník Josef Frič (1900–1973), syn zakladatele ondřejovské hvězdárny a vnuk známého básníka a revolucionáře J. V. Friče, patří v české literatuře mezi solitéry. Za svého života, zvláště v jeho druhé polovině, se spíše než sestavování knih zřejmě věnoval svému soukromí a rodině. Editor jeho díla Michal Kosák shromáždil vedle tří knižně vydaných sbírek další literární pozůstalost – více než tři sta básní z let 1918–1972, drobné prózy a přes třicet básnických překladů z francouzštiny. To vše bylo rozeseto buď v tisku, nebo v rukopisech, které měli ve vlastnictví příbuzní či přátelé nebo které se staly součástí jiné literární pozůstalosti. I tak podle Michala Kosáka Fričovo dílo není kompletní, ze svědectví přátel je zřejmé, že některé rukopisy nebyly nalezeny. Tři svazky z nakladatelství Triáda představují první kritické vydání básníkova díla, to znamená, že zahrnují i varianty a odchylky básní a důkladný poznámkový aparát v závěru jednotlivých knih.
Před 3 lety v kategorii Dobrá pasáž
Josef Frič: Básně, prózy, překlady (1931–1972),
2019.
Před 4 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje sbírku Štěpána Hamajdy Apoštol
smíchu a jiné básně
„Touhou tmí se tichý tis, / tišší slova našel bys. / Tiší slova? Netiší. / Nejtišší je nic.“ Štěpán Hamajda (* 1998), student oboru čeština-francouzština na FF UK, vydal druhou sbírku poezie a je na ní vidět, že od doby první sbírky (Bratře, sestro, 2017) se hodně posunul dopředu. První sbírka byla zcela nedotčená znalostí moderní literatury a celkově vyznívala spíše dětsky. Jedním z motivů nové sbírky je i vyrovnávání s českou básnickou tradicí – básně věnované Josefu Palivcovi, Karlu Šiktancovi, vyznání z obdivu k surrealistické poezii Milana Nápravníka. Ale vyhraňuje se i negativně: „ČernýHolaNádvorníKainaRaděj ne. / Výsostné pilíře, / polibky na tváře! / ŠalDykydy, JuliŠebKainaRaděj ne. / Sám vidíš všude jen, všude slov křeče jen.“
Copyright © 2015, Dobrá čeština