Humor?
Před 2 lety
Irena Závadová, Martina Špinková: Letecký motor ve dřezu aneb
Rozhovory o umírání, 2021.
Martina: Mých dvacet let s Cestou domů je i dvacet let žasnutí nad tím, jak humor tváří v tvář nesnadným situacím kvete, je jemný a trefný, drží nás – ne pevně stiskem, ale jen tak, za malíček. Abys měl rozlet, ale věděl, že tu s tebou umí být až do samého konce.
Kde začít? Možná třeba takhle:
Jindřich, skautský kamarád mého táty, nápadník mé mámy z dětství, moudrý inspirativní internista, dlouholetý oblíbený primář. Na konci o něj doma pečovala dcera Bedřiška. Jeho stav se jednoho dne náhle dost zhoršil, několikrát málem upadl. Večeřel ještě v kuchyni u stolu, potom, už v pyžamu a županu chvíli koukal v křesle na televizi. Když ale chtěl vstát a jít do ložnice spát, zase se zamotal a pomalu se svezl na zem. Byl při vědomí, neuhodil se, na nic si nenaříkal, ale nedařilo se vstát, ani s dopomocí.
Bedřiška přemýšlela, jak tátu uklidnit, potěšit a zároveň ho dostat do postele. Nezvládla ho postavit, tak musela ona dolů, na čtyři. Tátovi se taky podařilo postavit se na čtyři – a šlo se do ložnice. Napřed leze Bedřiška, za ní podle jejího vzoru leze osmdesátiletý pan primář. Jde to sice pomalu, ale jde to. Předsíň je dlouhá, putování je to opravdu zvláštní, a tak Bedřiška žertuje: „Tati, hezky pomalu, ruka – noha – ruka – noha… Jako pes. Tati, výborně ti to jde, to je ono: jako pes.“ A Jindřich na to, sice s námahou, ale pobaveně: „No, ještě že nechceš, abych štěkal…“
Doputovali spolu k posteli, Jindřich se s pomocí Bedřišky vyškrábal nahoru, župan si nechal, protože svlékat ho by dalo moc práce, dali si dobrou noc a Jindřich spal klidně až do rána. A ráno, když byl pomalu čas na snídani, Jindřich ve své posteli v klidu zemřel.
[…]
Irena: Humor je totiž skutečně koření života. Kdo se neumí občas zasmát, i když kouká smrtce do očí, tak to má o mnoho těžší než ten, kdo to dovede. Platí to pro nemocné, pečující i profesionály. Obzvlášť profesionál se musí umět zasmát a smíchem i povzbudit. Vyprávěním o Jindřichovi jsi mi připomněla stařičkou paní Květu. Neměla nádor, jen byla stará. Už jen ležela. Její rodina ji měla moc ráda a vždycky v noci se plížili k ní do pokoje zkontrolovat, jestli ještě dýchá. Květu to docela zlobilo, připadala si jako malé dítě, a tak se jednou nachystala, a když se nad ní vnuk nakláněl a poslouchal, zda babička ještě dýchá, zhluboka se nadechla a zařvala: „BAF!“ Sice ji i nadále chodili kontrolovat, to si prostě nemohli pomoci, ale už si dávali velký pozor.
(km)
