LITERÁRNÍ BAŠTA

Úplně pravidelně jsem chodil na semináře, kterým se říkalo „kecanda“. Začal u Svobodů v Břevnově, pak u Dana Drápala, u Smolíků a nakonec u Brázdů na Vinohradech. Vyzkoušeli jsme si, že se od účastníků nedá čekat velká příprava, a nejrozumnější se nám zdálo číst nějakou knihu a vykládat, povídat o ní. To jsme dělali několik let.

Nietzscheho Zarathustru jsme přečetli nejméně třikrát kolem dokola, mezitím se trochu obměnili účastníci, ale i ti, kdo zůstali, cítili, že se nepohybujeme v kruhu.

Podobných seminářů probíhala celá řada, hodně aktivní byl třeba Daniel Kroupa, Radim Palouš, Ladislav Hejdánek, Ivan Chvatík, Julek Tomin a další. Díky nim jsme se mohli seznámit naživo i se zahraničními filosofy, teology a dalšími intelektuály.
 

Proč právě Nietzscheho?

S tím nápadem přišel myslím Zdeněk Neubauer. V té skupině bylo dost křesťanů a zabývat se Nietzschem bylo jakési koncilní vykročení do dialogu s největším a nejchytřejším odpůrcem křesťanství. Když tady naše křesťanství obstojí, nemáme se čeho bát.

Kromě toho je Zarathustra esej, který se dá číst, není to akademická filosofie, ale přitom z něho vychází několik myšlenkových proudů dvacátého století. Řadu Nietzscheho prací bych tehdy nemohl číst, jsou kousavé, ironické, nepěkné – třeba Zrození morálky nebo Antikrist. Zarathustra je provokativní, jednotlivé kapitolky jsou krátké a hutné. Aby se nám lépe přemýšlelo, jak to asi myslel, četli jsme text v němčině a zkoušeli opravovat Fischerův překlad, aby nás to nesvádělo hltat, jako když to čtou maturanti.
 

Není ve způsobu, jak jste si vybrali téma, přece jen něco nekoncilně obranářského, snad skryté ujišťování se o vlastní pravdě?

Kdepak, to nebyl nácvik apologie: každého z nás Nietzsche hodně poznamenal. Ostatně knížka Pavla Kouby, který tam také chodil, nemá s křesťanstvím mnoho společného. Četli jsme Zarathustru se vší vážností i s rizikem dialogu: když něco vážně čtete – stejně jako když s někým mluvíte otevřeně a z hloubi duše –, vstupujete do pole svobody a riskujete, že se něco dozvíte, že změníte názor. My jsme se na Nietzscheho dívali jako na alternativu, sledovali jsme, v čem je jiný, kde pojmenoval něco pro nás podstatného a v čem je zase nepřijatelný. Třeba když dnes čtete Nietzscheho slova, že na světě je příliš mnoho lidí a jak už se těší, až přijde velký vítr a odfouká ty „přebytečné“, nemůžete nevidět Auschwitz, Hitlera a jemu podobné. Ani Nietzsche by to po holokaustu už jistě nebyl takhle napsal.
 

Upozornila vás četba také na nějaká slepá místa křesťanství?

Samozřejmě, Nietzsche je filosof transcendence, přesahování k horizontu; je tu jeho hořká upřímnost, ale i respekt ke skutečným hodnotám. Nietzsche se běžně spojuje s nihilismem, přitom celý život hledal, jak se mu ubránit. Proto napsal, že „kdyby ti vykoupení vypadali vykoupeněji, snad bych uvěřil jejich Vykupiteli“. Od té doby o tom výroku přemýšlím. A nic na tom nezmění, když si člověk časem všimne Nietzschova podivného autismu, namyšlenosti, výstředního vztahu k ženám, vypjatého estetismu. Byl to jistě nešťastný člověk, ale možná i dík své nemoci něco zahlédl, co jiní ještě dlouho potom neviděli.

Ovšem při pozorném čtení si také všimnete, jak úporně se snaží v Zarathustrovi přiblížit jazyku Lutherovy Bible, jeho stylu a dikci. Domácí výchovu nezapře. Když jsem prvně navštívil hezkou vesnici Rӧcken u Lipska, kde se narodil na faře, jejíž okna vedou přímo na hřbitov a na hroby jeho rodiny, taky jsem ledacos pochopil. Včetně jeho odporu k tomuhle prostředí, kde se všichni mají jen těšit, až umřou, a mluví o „vykoupení“ jen v tomhle smyslu.
 

Rozumím vám dobře, že křesťanům chybí ještě jiná vykoupenost – zjevný vztah k Bohu?

Ano. Je na nás málo vidět, že bychom byli nějak vykoupeni. To, co asi bylo vidět na apoštolech, na svatém Františku, na Mistru Eckhartovi, na Matce Tereze. Co jsem sám viděl na svém strýci, na Josefu Zvěřinovi, na Mandlovi: tichá a radostná pevnost, která nepotřebuje nikomu imponovat, za ničím se nehoní, ale taky se nebojí, protože se na cosi těší. Nikdo neumí říct přesně na co, ale ví, že se má na co těšit. A rozdává z toho druhým, těm ustrašeným, roztěkaným, ukřivděným a otráveným. Evangelium to říká velmi podobně: „Vy jste světlo světa“ – a člověk vidí, jak k tomu má sám daleko.

(km)