LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Román v rytmu blues

Před 7 lety ·· Barbora Podaná

Literární bašta recenzuje Tsunami blues od Markéty Pilátové
 

Tsunami blues je třetím románem Markéty Pilátové. Kromě románů dosud vydala pět knih pro děti a jednu básnickou sbírku.

Stejně jako v předchozí tvorbě, i v Tsunami blues Pilátová vsazuje děj románu do prostředí Latinské Ameriky, které je jí blízké. Obdobně navazuje i tematicky, ačkoli svou předchozí tvorbu nevykrádá, nýbrž nabízí opět zcela originálně vystavěný příběh.

Kompozici románu tvoří několika ústředních postav. Autorka mění vypravěčskou perspektivu, objevuje se er‑forma, ich-forma i du-forma, čemuž odpovídá i jiná stylizace textu – deníkový záznam tak například střídá forma dopisu. Jednotliví vypravěči čtenářům odhalují své životy postupně. Sahají do své minulosti, odkrývají své momentální pocity, prozrazují svá přání. Zároveň je každá z postav zahalena tajemstvím. A nejen čtenář, ale i postavám se tato tajemství odkrývají až ve chvíli, kdy jim promění život. Jednotlivé příběhy se postupně z mozaiky skládají v celek, což je jeden z principů, díky kterému Pilátová dokáže naprosto nenásilně udržet čtenáře v napětí.

Hlavní postavou je mladá trumpetistka Karla Klimentová. Vlna tsunami v Thajsku, kde se v úvodu románu nachází, jí vezme oba rodiče. Její život je v tu chvíli nenávratně zasažen ztrátou blízkých osob, setkáním se smrtí, která je v románu vypodobněna jako černá surfařka, již jí přinesla vlna a odkryla tak zcela novou a nepoznanou dimenzi Karlina života: „Jedno fouknutí, a ohromná vlna porodila dalšího netvora, vztekle ho vyplivla, černá surfařka se lehce zhoupla a přepádlovala na hřbet nové vlny. Jak dlouho je může sjíždět? Jako bych nevěděla, že donekonečna.“

I zbylé postavy románu jsou neoddělitelně spjaté s Karliným osudem. Jmenovitě je to Lázaro Milo, kubánský profesor z konzervatoře, její babička a konečně Jenůfa Topinková, starší dáma, se kterou se setká na univerzitě.

„Lázaro natahuje ruce. Své hnědé, teplé ruce. Padá na ně noční sníh. (…) Studený pot se mu perlí na příliš horkém kubánském čele. Všechno tiše dýchá pod náporem mrazu a lidé se pohybují jako ztuhlé ledové útvary.“ Jedním z hlavních stavebních principů románu je kontrast. V první řadě protiklad dvou prostředí, do kterých je zasazen děj románu. Pilátová proti sobě staví kubánskou exotiku a české prostředí, jihoamerickou dynamiku a statiku zamrzlých Čech. V kontrastu jsou i dvě z hlavních postav, Karla, která představuje nezkušenost mládí, oproti její profesorce Jenůfě, jež znázorňuje zkušenost stáří. Kontrastů autorka užívá i v rovině motivické, kdy proti sobě staví den a noc, černou a bílou barvu nebo sníh a horký písek. Zároveň nabízí pohled na totalitní režim Kuby a Československa od dob komunistického režimu až po současnost. Právě jejich propojení, které jí slouží k vytvoření hlavní zápletky, řadí prózu do žánru detektivního či špionážního románu.

Postavám svých románů věnuje autorka náležitou péči. Nepoužívá je zbytečné, každá z nich, byť jen okrajová, je plastická, a i když má v příběhu jen malé místo, je to místo opodstatněné. Sex autorka staví na roveň rituálu. Každá situace má fatální význam, každé setkání a každá myšlenka dovádí postavy přesně tam, kam se mají nakonec dostat. I jejich promluvy jsou budované na stejném principu. V rozhovorech se proto netlachá, ale zcela účelově vypráví. Nejde zde ovšem jen o sílu osudu, jde o to, jakou melodii mu člověk udá: „Protože věci se dějou v chvění. V rytmu zvuků. Zvuků, o nichž něco víš. Jsou jenom tvoje. A ty je můžeš dát kluzkýmu světu do zástavy. Je to dost na to, abys mohla začít rozmotávat síť nočních můr.“ Autorka si ale v celé té osudovosti a vší vážnosti zahrává s možností, že jí čtenář neuvěří. V textu totiž nelze najít téměř nic, co by připomínalo vágní, ale tím pádem přirozenou realitu lidského života. Všemu je blízká vysoká míra stylizace, čemuž odpovídá i autorčin styl.

Pilátová v textu střídá spisovný a nespisovný jazyk. Tento postup mnohdy slouží k oddělení řeči postav, mnohdy však střídání, které se objeví i v rámci jednoho odstavce, nebo dokonce jediné věty ve vnitřním monologu postavy, působí pouze nahodile. Pokud tím měla být vyjádřena přirozenost projevu, nezdařilo se to, pokud chtěla autorka pouze vytvořit jakousi básnickou eufonii, měla si vybrat jiný způsob: „Přes celý strop se leskle mihotá obří vyleštěné zrcadlo v těžkým rámu z kočičího zlata. Zírám na svůj obraz na stropě. Odráží pihovatou, vyhublou holku se spáleným a ušmudlaným obličejem. Dlouhý vlasy jako vždycky zacuchaný a nohy poškrábaný od tropickýho pcháčí.“

Pilátová vytvořila dílo, které pulsuje a zanechává ve čtenáři pocit, který, ať už je jakýkoli, není u současných románů samozřejmostí. Dílo, které hraje svoje vlastní blues jako všichni jeho aktéři. Ukázala, jak prostředí a prožité situace ovlivní člověka, jak ho změní a zanechají v něm nezhojitelné rány i nezapomenutelný pocit štěstí, které nelze najít jinde než v návratu do oněch magických míst nebo v opětovném prožívání díky osudovému setkání.


 

Markéta Pilátová

Tsunami blues

Vydalo nakladatelství Torst,

Praha 2014,

304 s.

Úryvek z knihy