LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Ukradené blues

Před 7 lety

Markéta Pilátová: Tsunami blues, 2014.
 

„Chachá,“ slyším za sebou. „Nenávidělas je. Prohnilé myšlenky naší malé děvenky. Šedé myšky výčitek, zlé vzpomínání. Špatné spaní, špatné usínání. Proto je hledáš, miláčku, protože se chceš zbavit vzpomínky na vlastní nenávist, protože si chceš ulevit, protože máš černé svědomí, proto je hledáš… Protože ty je vůbec, ale ani trochu nechceš najít, ty se chceš jenom zbavit výčitek. Ha! A proto je nenajdeš! Tak je to!“ řekla. Máchla pádlem. Nasadila si tátovy sluneční brýle. Na chvilku se zamyslela a pak vzala do ruky těžký ohon a začala ho rozvazovat. Vlasy jí vlály za zády, když nabrala rychlost a sjížděla další a další vlny za obzorem. Její stín mi padl na tvář, zhasla svíčka, nějaký vodní pták si povzdechl, nad mořem letěly labutě. Ne, nemohly to být labutě. Labutě nelítají nad teplým mořem. Teď přece svýma černýma blánama dělají stopy na zamrzlé Moravě. „Tož to ja, určitě tam só,“ šeptá máma nesnesitelnou hanáčtinou odněkud zpoza písečného přesýpání. Další vlna, měkký svistot širokého prkna, její rozpuštěné vlasy černé jako blues. A je to moje blues, blues, který jsem hrávala v té zátoce. Ukradla mi ho! Už ho má. Jediný, co můžu udělat, je zacpat si pevně rukama obě uši.

(bp)