Dvě knihy o samotářích

Literární bašta recenzuje knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak

Přemýšlím o tom, proč na mě první kniha Aleše Palána o samotářích udělala velký dojem a proč ta druhá, ačkoliv jsem ji přečetla se zájmem, na mě tolik nezapůsobila. V každé je osm rozhovorů, dvakrát osm životních příběhů. Už autenticita zaujme, nečteme nic vymyšleného, je to žité. Snad byla druhá kniha připravována moc narychlo? Zatímco dříve se autor šumavských samotářů skutečně ptá a oni mu odpovídají, ve druhé knize má čtenář dojem, že tazatelovy repliky jsou jen jakási vata, která má monology dotazovaných členit do celků, nepůsobí to jako skutečný rozhovor, spíše jako „povzbuzování k hovoru“. Příběh člověka se pak ukazuje jen z povrchu. Ale dost možná, že v druhé knize byli samotáři z Čech a Moravy uzavřenější nebo nedovolili o sobě uveřejnit to podstatné.

V první knize strhne hned na začátku rozhovor se spisovatelem, básníkem a meteorologem na Churáňově Romanem Szpukem. Je to člověk slova, citlivý umělec, zvyklý promýšlet svůj život, svou víru v Boha, přírodu, ve které žije. Rozhovor s ním lze považovat za jedno z dalších Szpukových uměleckých děl. Neobyčejný je i rozhovor s bratry Klišíky především o jejich zarputilosti, s níž se už od dětství bránili tehdy ještě komunistickému systému, který je chtěl srovnat podle svých představ. Ačkoliv jsou dvojčata Klišíkova z prostých zemědělských poměrů, dokážou dokonale rozeznat totalitu. Umějí si žít po svém a literární sklony jim také nechybějí, což je na celém rozhovoru poznat. Respekt vzbuzuje setkání (rozhovor) s člověkem, kterému autor říká Ruda a který skutečně opustil (dnešní) „systém“ natolik, že odmítá mít občanský průkaz. V šumavské divočině si postavil na státním pozemku srub, o kterém (oficiálně) říká, že je to „přístřešek pro zvěř“ – aby na něj nemusel mít stavební povolení. Že toto je možné, čtenáře opravdu překvapí. Ze všech příběhů obou knih je ten Rudův nejextrémnější.

V druhé knize rozhovorů mě zaujal příběh paní Provázkové z valašských Beskyd. Je to příběh venkovské ženy, bezpochyby silné osobnosti. Muž, s nímž měla dvě děti, si ji nevzal, dokázala čelit tehdejším předsudkům a žít si po svém, v podstatě celý život na samotě v horách, ve víře v Boha, v souladu s přírodou. Její vnímání nadpřirozeného je neokázalé a samozřejmé. Zcela jiný, ale také zajímavý je rozhovor s Michaelem Stonišem z Bílých Karpat. V jeho uvažování je znát vnitřní řád a bystrý úsudek, své rozhodnutí žít na samotě v přírodě i svůj alternativní způsob obživy má promyšlené. I k užívání drog má (na rozdíl od jiných) vyšší přístup – dokáže se jejich prostřednictvím proměnit v léčitele.

Zatímco téměř všechny příběhy první knihy jako by vyzývaly čtenáře když ne k následování, tedy k zamyšlení nad případnou změnou života, v knize Jako v nebi, jenže jinak jsou i rozhovory poněkud ploché. Například hned úvodní rozmluva s mužem, který si říká Bajza: tento člověk je svým způsobem bezdomovcem a čtenář nemá důvod mu jeho živoření závidět. Také rozhovor s františkánem-poustevníkem jménem Anděl jde po povrchu. Autor v úvodu podotýká, že Anděl je hodně plachý. O Andělovi se toho opravdu mnoho nedozvíme, snad by to vyžadovalo víc času, takto spíš rozhovor budí dojem, že Anděl je jednoduchý člověk a nemá co říct. Závěrečný rozhovor s Karin Kocumovou: po několika odstavcích čtenáře napadne, že ta žena je nemocná. Posléze to i přiznává. Ani toto není příběh k následování.

Významným doplňkem obou knih jsou fotografie – Jana Šibíka a Johany Pošové, s nimi jsou knihy samozřejmě atraktivnější.

Těžko „literárně“ hodnotit skutečný lidský příběh. Přes výhrady k pozdější z dvojice Palánových knih je třeba říct, že se jejich příběhy čtou dobře a čtenáře inspirují k zvažování hodnot vlastního života.

Odebírat novinky e-mailem