LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Šťastný mladý intelektuál na začátku šedesátých let

Před měsícem ·· Kamila Míková

Literární bašta recenzuje knihu Zápisníky I od Jiřího Němce
 

Jiří a Dana Němcovi jsou veřejnosti známi jako významní disidenti, jejichž pražský byt v Ječné ulici byl v době normalizace otevřen nejen undergroundu; mezi jeho návštěvníky patřilo mnoho intelektuálů, kteří nesměli pracovat ve svém oboru. Nakladatelství Triáda nyní zahajuje vydávání Spisů Jiřího Němce a jako první svazek tu je kniha Zápisníky I z let 1960–1964. Následovat budou (mimo jiné) Zápisníky IIIII, pokračující až do roku 1987, s přestávkou let 1969–1972 (editor Robert Krumphanzl považuje zápisky z té doby ztracené) a další přestávkou z let 1978–1985, kdy Jiří Němec zřejmě zápisky nepsal.

Kdyby se snad někdo (stejně jako já) domníval, že se v zápiscích Jiřího Němce z let 1960–1964 dozví něco více o rodině Němcových nebo o jejích protikomunistických postojích a aktivitách, byl by četbou této knihy (stejně jako já) překvapen. Nejde o klasický deník, ale o záznamy myšlenek a podnětů. Na začátku šedesátých let se tu Jiří Němec jeví jako šťastný mladý muž, soustředěný na filozofii, teologii a umění. Zápisníky překypují odkazy na zajímavosti z těchto oblastí a jsou to vesměs zajímavosti západoevropské. Jiří Němec si všemožně opatřuje knihy ve francouzském či německém originále, čte zahraniční časopisy, má kolem sebe společenství intelektuálů, kteří si literaturu půjčují a o novinkách se vzájemně informují. Zároveň se věnuje četbě prvorepublikové – komentuje Jakuba Demla, Dobré dílo Josefa Floriana, jeho oblíbenými básníky, které posuzuje i z filozofického hlediska, jsou Vladimír Holan a František Halas. Zná filmy režisérů Buñuela, Felliniho, Bergmana, uvažuje o nich a pod vlivem Buñuela napíše i surrealistický scénář k filmu z prostředí foniatrické kliniky, kde tehdy pracoval.

Jiří Němec se stýká osobně s Janem Patočkou, který je pro něho intelektuální autoritou, a zaznamenává společné diskuse. Přítelem, s nímž Jiří Němec své myšlenky konfrontuje, je velmi často zmiňovaný evangelický filozof Ladislav Hejdánek. Němcovi nejbližším myslitelem je však francouzský jezuita Pierre Teilhard de Chardin, z něho vychází, jeho dílo neustále studuje a odvolává se na něj. V zápisnících je v němčině zaznamenané také stanovisko Vatikánu k Teilhardově filozofii, které je pro věřící „nedoporučující“; vzhledem k tomu, že Němec je katolík, svědčí to o jeho myšlenkové nezávislosti.

Němcovy filozofické úvahy nejsem s to kompetentně posoudit. Srozumitelnější jsou mi úvahy náboženské, především o svobodě křesťana: „Bůh se tedy vzdává části své moci a skutečně ji dává nám a zároveň vyhlubuje ‚v sobě‘ prostor pro tuto naši svobodu – a toto sebeomezení Boží […] je tím nejnečekanějším tajemstvím […], tou nejhlubší pravdou Boží“ (s. 168). Jinde uvažuje z hlediska své profese klinického psychologa na foniatrické klinice: „[…] Kristus exorcizuje démony atd. (ba dokonce i ‚démony hluchoněmé‘ – tedy foniatrické!). […] Mnohé z fenoménů, v bibli popisovaných jako posedlost, dnes běžně označujeme jako psychopatologické stavy […] – neukáže se skutečná léčba, skutečná pomoc v hloubi totožná s exorcismem?“ (s. 93). Uvažuje o blížícím se církevním koncilu, o přístupu katolíků k antikoncepci (je svobodomyslný). Je i vtipný: „Jediná skutečně surrealistická česká revue je Duchovní pastýř […]“ (str. 247).

Ze sociologického hlediska je u Jiřího Němce začátku šedesátých let nejzajímavější vztah k společenskému režimu a marxismu: „Nedostatkem v činnosti nás katolíků je prakticky skoro úplná absence specificky katolické veřejné činnosti. Zde bude třeba najít nové, poctivé, nezištné, společensky positivní cesty. Poctivý, nezáludný postoj k socialismu i k samotným cílům komunistické strany je pro takové hledání ovšem první a ničím nenahraditelnou podmínkou“ (s. 119). O marxismu Němec zaznamenává, že „kladnější postoj k němu […] začal mít až po seznámení s mladým Marxem“ (s. 239), „Marx bojuje proti takovému pojetí Boha a stvoření (viz Fil.-ek. rukopisy), které zbavuje člověka svobody. Ale pravý Bůh toto nečiní. Tedy se marxistická kritika a odpor pravého Boha vůbec netýká“ (s. 279). Jinde píše: „Kdyby Stará Říše si více všimla Péguyho (místo Bloye), možná, že by to způsobilo méně romanticko-individualistické zaměření české katolické intelektuality, více pravého, klidného sebevědomí (ne durychovské a schulzovské křeče!), jež by dovolily v době španělského konfliktu zaujmout stanovisko anticipující nějak poválečný vývoj, […] vytvořit pouta, která by po válce překonala u komunistů pokušení jedinovlády a nedovolila (nakonec v zájmu KS samotné), abychom viděli to, co jsme viděli v době procesů“ (s. 293–294). Jiří Němec je kritický k tomismu, nesouhlasí s názory „reakční společnosti“, pečlivě si zaznamenává průběh besedy s J.-P. Sartrem. Opravdu je v tomto svazku Zápisníků těžko věřit, že Jiří Němec žije v totalitním režimu, snad jen, že málo zaznamenává jména, někdy vůbec, někdy jen iniciálami, někdy křestními jmény, jako by se bál, že jeho zápisky mohou padnout do ruky někomu nepravému (tuto domněnku vyslovuje v komentáři i editor Robert Krumphanzl).

O rodině se Jiří Němec zmiňuje jen velmi málo, většinou je to jen vtipný výrok dítěte, v jednom případě cituje, co o něm říká manželka Dana: „Rýma. Očekávání chřipky – všichni leží (Dana bohužel musí chodit, také mou vinou, jsem jí málo ku pomoci, ‚levej‘, ‚bdí svrchovaně nepřítomen‘… atd.)“ (s. 65).

Editor v komentáři poukazuje na fakt, že rukopis „neobsahuje téměř žádné škrty“ a „jde podle všeho o čistopisné přepisy z konceptů, které znění zápisů předcházely“ (s. 306), čtenář nemá v ruce klasický deník a není vyloučeno, že Jiří Němec myslel na nějakého abstraktního budoucího čtenáře svých zápisků. Zápisníky z pozdějších let, které se v tuto chvíli připravují k vydání, budou jistě jiné než tyto z klidného a pro Jiřího Němce šťastného období začátku šedesátých let. Jak se asi změnil jeho pohled na režim a postavení křesťana v něm? Můžeme se těšit na Zápisníky IIIII!


 

Jiří Němec

Zápisníky I

1960–1964

Ed. Robert Krumphanzl.

Vydala Triáda,

Praha 2019,

392 stran.

Úryvek z knihy