LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Pět otázek o Jakubu Demlovi...
pro Miloše Doležala
 

Před 6 lety

Již zítra začíná konference a čtenářské setkání Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice (viz naši tiskovou zprávu a plakát). Při té příležitosti jsme uspořádali malou anketu mezi současnými spisovateli o jejich vztahu k Demlovu dílu. Dnes přinášíme odpovědi básníka a publicisty Miloše Doležala.

 

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Která jeho kniha vás nejvíc zasáhla?

Byl to zvláštní okamžik, který se udál v domě mých prarodičů ve Velkém Meziříčí. Na sklonku komunismu. Z torza knihovny po mém prastrýci, velkomeziříčském faráři Bohumilu Burianovi (1904–1958), mj. Demlově příteli a podporovateli, tam na mě v roce 1986 vypadla malá knížka: Jan Bartoš – Znáte Jakuba Demla?, pokus o vhled do díla, vydaný v roce 1932. Vzal jsem si tu knížku s sebou na letní středoškolskou brigádu do Strážnice a vzpomínám si, jak se naše učitelka Ing. Tichá, když si v knížce zalistovala na mém nočním stolku, pohoršlivě vyjádřila: „Vy čtete tuhle flanďáckou literaturu!?“ Stavidla byla otevřena. Postupně jsem v prastrýcově pozůstalosti našel řadu Demlových dopisů, fotografií a hlavně knih. V té době mě asi nejvíc čtenářsky zasáhla Mohyla, Domů, Miriam a pak přišla rána přímo na solar – Zapomenuté světlo. Tehdy, na konci osmdesátých let, jsem do Tasova a okolí zajížděl od meziříčských prarodičů poměrně často a měl jsem ještě možnost hovořit s řadou Demlových přátel, s tiskařem Janem Muchou, knězem Josefem Martináskem, Marií Rosou Junovou, Gertrudou Gruberovou Goepfertovou, Josefem Suchým a dalšími, kteří mi Tasov a pana radu Demla konkretizovali, uzemňovali.

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

Zcela jistě, přinejmenším v tom, že jsem díky Demlovu slovu zahlédl svůj kraj a jeho tajemství.

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Jistě najdeme různá vlákna, k Březinovi a k „žákům“, ale zahlížím pana radu Demla jako solitéra, který tu bude čnít, napříč staletími, jako archa plná knih, příběhů, hrůz, smíchu, trýzně, žalmů, jeremiád a hymnů. Jakub Deml je něžný kolos.

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

Jsou tři. Jednak onen závěr známého sonetu: „Ale co teď? Už jenom dva řádky! – Byl jeden kněz a matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených, kteří musejí umřít hůř než pes!“ s dovětkem: „Co můžeme dělat? Das kann nur tragisch enden!“

Dále konec Zapomenutého světla: „Bročku, je mi tě líto, ale se mnou to nebudeš mít lepší. Zapamatuji si tvou dnešní lásku a důvěru […] Teprve dnes vidím, že i ty jsi krásný a že tvá duše trpí – ty máš aspoň mne, ale já trpím neskonale víc než ty a nemám vůbec nikoho. Brok porozuměl a vrátil se.“

A fragment z jedné básně z roku 1946: „Co na tom, neví-li chlapec, proč je ta hruška tak sladká, mladými zuby se do ní zakousl, šťáva mu teče po bradě, ten chlapec – myslíte, že má nějaké ponětí o tom, co je matka a kde se vzal právě takový strom v jejich zahradě?“

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Vážím si výboru z Jakuba Demla Rodný kraj, který připravil Miloš Dvořák s Bedřichem Fučíkem a který vyšel tuším v roce 1967. Ač cenzorsky osekán, zůstává kvalitním – když ne velkým průřezem, tak jistě bodavým vrýpnutím do Demlova díla.