LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Pět otázek o Jakubu Demlovi…
pro Petra Hrušku
 

Před 6 lety

Již za čtyři dny začíná konference a čtenářské setkání Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice (viz naši tiskovou zprávuplakát). Při té příležitosti jsme uspořádali malou anketu mezi současnými spisovateli o jejich vztahu k Demlovu dílu. Dnes přinášíme odpovědi básníka Petra Hrušky.

 

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Kterou ze svých knih vás nejvíc zasáhl?

První setkání s Demlovým dílem – útlý svazek nadepsaný Moji přátelé. Každou chvíli jsem knížku musel odkládat, aby ve mně mohlo doznít to nečekané volání, které se z vět odněkud rozeznívalo. To byl první rozměr Demlova díla, který jsem v sobě silně pocítil – volavost. Báseň, literární text napsaný nikoli jako zpráva, popis, zápis, definice, ba ani vzkaz, zvěst, apel, ale především jako volání, a tedy touha. Neuhasitelná touha po něčem nebo po někom, základní rozměr života.

 

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

I díky Demlovi jsem se utvrzoval právě v tom, že v básni nesmí chybět ono volání touhy, byť by bylo sebevíc skryté, zašifrované a nepřímé. Volání je řeč směřovaná k někomu nebo někam, a tedy obdařená zvláštní energií. Ten někdo může být bytost konkrétní nebo neurčitá, může tou bytostí být autor sám či někdo zcela neznámý samotnému autorovi, může to být prázdno po někom neexistujícím. Volání má v sobě vždycky skryt vykřičník, otazník i trojtečku, je troufalostí a nejistotou a nadějí. Nemyslím samozřejmě žádný vnější povyk v básni, jde o to vnitřní napřažení, směr, energii řeči, kterou by se text měl rozechvívat, má-li zůstat živým.

 

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Solitér – nikoliv volbou, ale v důsledku své odvahy být autentickým.

 

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

Od prvního okamžiku právě tato věta z Mých přátel: Teskny a nevysvětlitelny jsou hlasy chlapců v chorálu.

 

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Z logiky předchozího by to byli Moji přátelé, ale hned po nich Hrad smrti! A před tím obojím dopis, který napsal paní Prokšové a který jsem si před časem opsal v tasovském hostinci U Prokšů:

 

Milá paní Prokšová,

mám k Vám velikou prosbu: přijel ke mě nejlepší přítel, p. doktor Dušan Straňák z Prahy, a proto bych na zítřek potřeboval 2 dobré obědy. Dva. Vy nám to uděláte, že? Marta Vrbová nic k jídlu nemá. Prosím, slitujte se nad mou bídou! Slepice, kuřata, zajíc, bažant, prase – to všechno je dobré…

Jakub Deml