LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Já, pí Snička

Před 7 lety ·· Barbora Podaná

Písňový text je leckdy první a mnohdy bohužel jediná poezie, kterou si člověk vryje do paměti. S prvními písněmi se setkáváme už v raném dětství. Ať už nám je doma zpívá maminka na dobrou noc, nebo se do nás valí od táborových ohňů či z country rádií, může z naší neznalosti užitého jazyka a textu nebo fušerské výslovnosti interpreta dojít k nedorozumění.

Jako první stojí za zmínku množství postav, které se v písni při poslechu objeví, aniž by to autor zamýšlel. Stačí si nevědomky spojit dvě slova dohromady. Z písně Už mně koně vyvádějí rázem zmizí postava zvířete a do popředí vystupuje měkkoň. Tam, kde zem duní kopyty stád, se setkáme s podkoním, jehož výrazný odér se mísí s vůní tymiánu a line se po Zelených pláních. Zajímavou postavou je taktéž francouzský kazatel Omašér, který se dostává na scénu ve druhé sloce písně Bon Soir Mademoiselle Paris. (V téže písni se mimo jiné objevila i nejbohatší banka nad cenou. Pozn. red.)

I slavní bratři Nedvědové uměli mást. V písni Podvod se sice nijak nedeformuje slovní výbava písně, ale existující slovo dostane nevhodnou intonací nový význam. Pan Nedvěd zpívá, že se půjde mejt, pozhasíná…, a pak si položí vážnou otázku: „Co bude dál?“ Skladateli na poslední slabiku slovesa pozhasínat však zrovna vyšel tón nahoru, a tak stoupající intonace rázem spojila prosté konstatování o zhasnutí světel s onou osudovou otázkou a jednoznačné sloveso pozhasínat dostalo zcela nový význam: popřemýšlet. Od té doby, kdy jsem píseň slyšela prvně kdesi u táboráku, jsem na otázku, co si budu přát od Ježíška, odpovídala, že o tom musím ještě trochu pozhasínat.

Velmi matoucí jsou i písně zpívané v moravském nářečí, nebo dokonce ve slovenštině. Píseň To ta Heľpa zavinila další obrovské nedorozumění. „Len za jedným, len za jedným srdiečko ma bolí,“ zpívá se tam. Ptala jsem se, co že znamená to „len“. Prý je to slovensky jen. Vzala jsem to tedy jako fakt: pokud je v písni len, vím, co to znamená. A tak, když jsem krátce nato slyšela písničku o Andulce, měla jsem za to, že první den Andulka konopě močila a na druhý den už se zkrátka jen vyčurala. Proto jí pochopitelně ta žabka vyskočila z kapsy. A to dávalo smysl.

Chodíme, chodíme hore po dědině, nejednej maměnce…“ Pro dítě, které nezná jiné koncovky než ty, které samo používá, tento tvar zkrátka evokuje imperativ slovesa jednat. Dle mé definice to v tomto kontextu znamenalo nehádat se nebo neodporovat zmíněné maměnce, protože jinak kohútek jarabý, až poletí z hřady, jí obudí dcéru. A to smysl nedávalo. Také jsem nechápala, proč kravičky v písni Dú, kravičky dú najednou vydávají úplně jiný zvuk, než na jaký jsem byla doposud zvyklá.

Možná jste se kdysi také pletli, možná se pletete doteď. Možná by se u táborových ohňů měly povinně rozdávat texty, aby nedocházelo k mýlce. Ale možná jsou ty nové verze písní jen jejich nápaditějšími aktualizacemi. Můžeme jen čekat, jestli se díky autorům, interpretům a posluchačům časem obohatí slovní zásoba o další novotvary a významy. A možná o tom můžeme alespoň pozhasínat.