Rozložte desku, postavte figury, rozdejte karty – a hrajte o osud světa!
Před 3 lety ·· Radek Hochmal
Literární bašta recenzuje knihu Hráč od Iaina M.
Bankse
Máte rádi společenské deskové hry a navrch sci-fi? Je vám povědomá věta: „On snad chce hrát kulečník s planetama!“? Nevadí vám ukecaní roboti, kteří jsou ve svém projevu a chápání lidštější než lidé? Pak je román I. M. Bankse určen právě pro vás. Jernau Gurgeh, jeden z nejlepších hráčů vesmírného společenství Kultura, se vydává přes půlku vesmíru, aby se něco dověděl o těch podivných lidských bytostech, které mezi sebou vedou války a žene je bezmezná touha po moci a bohatství. Hodlá je porazit v jejich vlastní megalomanské hře, jež je pro ně hazard, Bůh i život!
Stárnoucí šedesátník Gurgeh byl celý svůj život hráč a nebyla hra, které by se nenaučil, časem v ní nevynikl a nestal se jedním z jejích šampionů. Nikdy neměl chuť cestovat, ale jisté osobní důvody a čest ho nutí, aby přijal nabídku Kontaktu účastnit se jako host hraní nezvyklé hry proti vzdálené civilizaci, o které nikdy předtím neslyšel. Na rozdíl od typické fyziognomie Kultuřanů vypadají tamní obyvatelé… nu, jako lidé a stejně tak se i chovají: jsou malicherní a dobyvační a celá jejich společnost a země Azad je založena a funguje na hře stejného jména. Prohrou ve hře nepřicházíte jen o peníze nebo jakoukoli jinou formu měny. Vítězství nebo porážka rozhodují o společenském postavení a celkové náboženské, vojenské i politické hierarchii. Hra se hraje na celých kontinentech a o ně, můžete při ní získat majetky, pozemky, hodnosti a metály, ale stejně tak můžete přijít o svou svobodu, své blízké, vnitřní orgány nebo holý život. Kruté, ale aspoň spravedlivé, říkáte si? Kdeže, to celé je jenom pozlátko a iluze. Azad totiž na rozdíl od androgynní Kultury obývají jen tři pohlaví – muži, ženy a to, co bychom z nedostatku potřebných výrazů označili za něco mezi, s prvky obou. Ti si říkají domové a jsou zdejším dominantním druhem – v podstatě fungují jako novodobí otrokáři, utlačovatelé, árijská rasa tohoto uskupení. I lidé z řad plebsu, tedy obou zbývajících pohlaví, mají navenek šanci se ve hře prosadit a vydobýt si lepší postavení, ale to celé je jen klam, nástroj k uklidnění mas a alibi, aby se dalo říci, že svět, tak jak je hrou nastaven, je vlastně fér. Ve skutečnosti muži ani ženy ve hře vyhrát téměř nemohou, protože se proti nim hned v začátcích privilegovaní spolčí a – tak jako ve skutečném životě – je z hrací desky vytlačí. Otázka zní: Dokážou ze své hry vyšachovat také Gurgeha, vesmířana, ohyzdného cizáka?
Stejně odpudivě jako celé totalitní impérium vypadá i hlavní město říše Groasnaček, kde se klání úvodních partií odehrává. Když dron Flere-Imsaho, věrný druh a ochránce, vezme nic netušícího hráče do odlehlých ulic metropole, neukazuje mu vysoké zářivé paláce s bílými stěnami a mramorovými schodišti, ale veškerou bídu a utrpení, které se pod nimi skrývají. Robot, v němž je mnohem více citové angažovanosti než v povrchním a přezíravém Gurgehovi, líčí bez obalu tento futuristický, avšak v jádru hugovský Dvůr divů, bludiště plné otravných zvuků, umělého osvětlení a se zkreslenými tóny hlasů a není daleko od pravdy, když ho nazývá topícím se ježkem (a já opět vidím hrbáče Quasimoda trpícího na pranýři). A to vše vlastně není ničím jiným než paralelou k drsné hře, v níž každý snad někdy může vyhrát, ale nakonec prohraje vše.
Je kuriózní sledovat zápolení nelidské Kultury s barbarským Azadem, který je vlastně převlečenou zemí (nebo alespoň některých politických režimů, abychom byli shovívaví), a zároveň je paradoxní, že Gurgeh, který je zvyklý vnímat, neustále vyhodnocovat a na základě dalších tahů i přehodnocovat nejmenší aspekty každé hry, dlouho předlouho není schopen pochopit charakter a fungování tohoto „lidského“ společenství. Kniha mě vlastně začala bavit právě v momentě, kdy si Gurgeh ony aspekty, které při hře a pro ni přehlížel, začíná uvědomovat a zároveň tuší, že jen díky jejich pochopení má šanci zvítězit. „Porazte je! To vy je porazte!“ s odhodláním a vzdorem ho prosí dívka, která ví, že nemůže vyhrát, ale přesto bude bojovat až do hořkého konce. A Gurgeh také bojuje, a protože je hráč, udělá pro vítězství cokoliv, i kdyby hra měla změnit jeho samého. „Nic osobního proti Bermojovi neměl, ale ze všeho nejvíc chtěl partii vyhrát, a pak další a další. Předem nevěděl, jak svůdný vlastně azad v domácím prostředí bude. […] Teprve tady opravdu porozuměl, čím azad zajišťuje trvání impéria; hra zkrátka sama o sobě vyvolávala nenasytnou touhu po dalších vítězstvích, větší moci, rozsáhlejším území, silnější nadvládě…“ Hra je totiž návyková, svůdná a mění hráče k obrazu nového společenství. Až se nakonec skutečnost stane jen přeludem a hra jedinou realitou.
Asi by bylo vhodné upřesnit, že azad i všechny ostatní hry, v nichž Gurgeh obvykle vítězí, připomínají spíš klasické než moderní deskové hry (za klasické jsou považované ty, u nichž neznáme autora) a až na výjimky nejde o takové, jejichž desku, karty nebo jiné rekvizity byste názorně viděli před sebou a mohli si hru podle popisu okamžitě zahrát. Naproti tomu tahy a popis hry v jejím průběhu nabízejí filozofický rozměr – odrážejí náladu hráčů, jejich osobnosti, charakterové typy i předešlé hry. Jsou z větší části abstraktní, ale také ambivalentní, zrcadlí ryzost i faleš hráče, fungují jako hra i metafora společnosti.
Celé uchopení románu – jména jako Gurgeh, Mawhrin-Skel, Chamlis nebo Nicosar, názvy inteligentních lodí Malý raubíř, Pružná morálka, Nemilý rozpor v důkazech či Limitující faktor i všechny další futuristické výrazy – působí cizokrajně a neskutečně. Obdobný pocit neuchopitelnosti vyvolává i samotné společenství Kultury nebo hovorový, přehnaně lidský jazyk dronů, z nichž jeden nám snad i celý příběh ve své velkorysosti vypráví. Svět Kultury je sám o sobě fascinující a budete se do něj chtít vracet, i kdybyste se v něm už neměli setkat s Gurgehem a nešlo ani o titulní hraní. Ale pokud máte soutěživého ducha nebo, jak by řekl oblíbený moderátor televizních kvízů, jste dokonce přáteli drobného hazardu a přiměřeného riskování, sáhnete právě po Banksově Hráči.
Iain M. Banks
Hráč
Přeložil Pavel Bakič.
Vydalo nakladatelství Planeta9,
Praha 2019,
379 stran.