LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Říkali mi Chruščovová

Před rokem

Helena Kadečková: Život s Islandem, ukázka z rukopisu, 2017.

Až když jsme se znali, dozvěděla jsem se od nich, s jakou nedůvěrou, či spíš zvědavostí mě na Islandu přijali. Byla jsem na Islandu prvním studentem zpoza železné opony a jejich zvědavosti se nedivím. Nevěděli ani, jestli se se mnou vůbec nějakým jazykem domluví, moje jméno bylo divné a nezapamatova­telné, příjmení jsem jim říkávala pro obveselení, takže mi prý zprvu mezi sebou říkali Chruščovová podle pro ně tehdy jediného známého Slovana za oponou; díky, že mi neříkali Stalinová. Asi jsem trochu divná opravdu byla. Vzpomínám například, že jsem si s sebou v kufru přivezla také povinné tepláky, tehdejší československou uniformu, pro domácí použití velice pohodlnou. Když jsem se v nich poprvé (a naposled) v koleji objevila, všichni žasli a sborově se mě tázali, jakému sportu se věnuju. (Zadostiučiněním pro mě pak bylo, když si později, už v dobách joggingu, všichni Islanďané v teplácích – pravda, poněkud vylepšených oproti mým někdejším huňatým – vykračovali i při zdaleka ne vždy sportovních příležitostech.) Naštěstí jsem si mezi zahraničními studenty získala jistý respekt, a to přes hudbu. Univerzita vlastnila rozsáhlou diskotéku klasické hudby, kterou spravoval náš profesor literatury a z níž jsme si mohli půjčovat desky. Vypůjčila jsem si i gramofon a pořádala jsem dost oblíbené večery hudby s lehkým pohoštěním, které se často vyvinuly v docela zajímavé a veselé debaty.

Koncem padesátých let Island už plnou parou budoval podle vzoru skandinávských zemí tzv. blahobytnou společnost. Za války nepřirozeně rychle zbohatl na obrovském přílivu pracovních příležitostí v souvislosti s početnou posádkou americké armády, kterou mnozí vnímali v podstatě oprávněně jako okupanty, a sice riskantním (německé miny v Atlantiku), ale výnosným rybolovem v době, kdy konkurenční rybářské země byly účastí ve válce z této činnosti vyřazeny. Island dovedl – nejen z vlastní iniciativy – těžit ze své strategické polohy mezi Evropou a Amerikou a díky šikovné hospodářské i zahraniční politice se mu dařilo. Vliv americké kultury a životního stylu tam byl velice silný (ponechávám stranou následný vliv na morálku do té doby chudého a skromného venkovského národa), něco, nač jsem já, přibyvší ze socialistické teplákové šedi, vskutku zírala. Nebudu ztrácet slova o tzv. luxusním zboží, na něž jsem stejně neměla, zato si připomínám pocit, který mě zakrátko zaplavil: pocit bezmezné svobody. Nebo volnosti? Zřejmě běžný pocit normálního mladého člověka v tzv. svobodném světě. Nejenže jsem konečně byla nezávislá, bez starostlivých rodičů (nechť mi to mí drazí odpustí) a permanentní kontroly někým či něčím, ale náhle se mi poprvé v životě zdálo, že můžu vše a za vše odpovídám jen já sama. Přičemž myslím, že jsem tento stav nebrala nijak moc politicky, i když něco mi i zde politické tlaky permanentně připomínalo. To něco byla československá ambasáda, kde jsem se měla přihlásit, a také se poslušně přihlásila.