LITERÁRNÍ BAŠTA

Tato úvaha zaujme hned ze dvou příčin. Jednak proto, že po přečtení prozaického debutu Borjany Dodovy máte neodbytný pocit, že myšlenka světa, v němž je vše systematicky upořádáno a kde vše podléhá určitému pořádku, je vlastní naprosté většině mužských postav, které se v povídkách objevují (ale o tom později). A pak proto, že tato hrdinčina reflexe poměrně dobře shrnuje autorčin postoj. Všechny tři povídky v Inverzním kyvadle jsou odvyprávěny třetí osobou, v perspektivě zcela distancované od reality příběhu. Tomu odpovídá i styl, který Dodova pro svou prvotinu zvolila: krátké, jednoduché věty, za nimiž je citelná snaha zachytit jev či situaci co nejpřesněji. Dodova, která kromě scenáristiky a dramaturgie vystudovala matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, píše explicitně, její přístup ke skutečnosti i popis této skutečnosti jsou exaktní:

„Všechny tyto jemné, téměř neslyšitelné zvuky otvíraly soubor vzpomínek a obrazů. Když se k tomu připočte nezanedbatelná deformace akustického signálu, který musel překonat tisíce kilometrů napříč planetou a projít skrz několik satelitů rozmístěných na oběžné dráze Země, je zřejmé, že v sobě objevila zcela nečekaný druh představivosti,“ líčí autorka například moment, kdy si jedna z jejích postav, která denně telefonuje otci na druhém konci světa, na základě různých zvuků, které v telefonu slyší, velmi barvitě představuje, v jaké místnosti rozlehlého domu se otec zrovna nachází a jak to v oné místnosti v tu chvíli vypadá. Podobný „technicistní styl“ Dodova volí i při popisu konkrétních věcí: „Později přibyl nový jídelní stůl, který lze roztáhnout do dvou směrů, díky čemuž se užitná plocha zvětší až čtyřnásobně.“ Tématem Inverzního kyvadla jsou sice mezilidské vztahy, láska, neklid a samota, ale autorka se vyhýbá složitému popisování emocí, nehledá pro ně mnohoznačná přirovnání a metafory. Její texty si drží odstup, zůstávají jaksi chladné.

Tento strohý ráz povídek navíc umocňují poznámky pod čarou. Někde plní svou prvotní funkci: detailněji definují specifické pojmy jako izotop kobaltu 60 nebo symetrická relace; jinde se vysvětlují slova, která ze své podstaty (a v kontextu prózy) vlastně ani vysvětlení nepotřebují. Typicky například: „Za promáčknutými svodidly stojí pomníček. Z žulové desky vzlétá bílá holubice.“ Ke druhé větě je pod čarou připojena poznámka „bílá holubice = duše z bílého mramoru“. Tím, že Dodova vloží rovnítko mezi slovo (v tomto případě symbol) a jedno z jeho možných vysvětlení, ho v podstatě připraví o všechny ostatní významy, promění ho v rovnici o jediné neznámé. Některé poznámky se k textu vážou jen volně, pro děj jsou vedlejší, často však obsahují konkrétní reálie, a odkazují tak k našemu světu víc než samy příběhy. Z čistě formálního hlediska přítomnost poznámek pod čarou evokuje dojem odborného textu. Sdělení, které má čtenář před sebou, je jasně strukturované, informace v něm jsou podřízeny určité hierarchii.

Snaha o doslovné vyjádření bohužel ne vždy ladí s odlehčeným, přímočarým stylem, a tak některé pasáže poněkud drhnou: „Romance trvala tři měsíce. S každým dalším dnem se její intenzita zvyšovala, nakonec dosáhla takové třeskutosti, že se začala obávat o jeho zdraví, rozhodně si nemohla nevšimnout provázanosti mezi rychle tlukoucím srdcem, přívaly emocí a spouštěním krve z nosu.“ Na druhou stranu se autorce podařilo vytvořit zvláštní napětí mezi precizností místy až „sterilních“ popisů, jíž dociluje především zvolenou formou, a poněkud surrealistickou obrazností, která se váže nejen na sny hrdinů Inverzního kyvadla, ale také na prostor, v němž se příběhy odehrávají.

V každé ze tří povídek se prostor dynamicky proměňuje, většinou tak, aby vytvářel analogii k situaci, v níž se nacházejí postavy. Asi nejvýrazněji se to projevuje v povídce Byt (z níž také pochází úvaha citovaná v úvodu recenze), kde garsonka přestává být vnímána pouze jako prostor zachycený v konkrétním čase a získává rysy suverénní postavy. Jeden rozlehlý světlý pokoj bytu, který je od začátku chápán jako něco organického, pozitivně chaotického, je postupně s každým novým vztahem, který jeho majitelka naváže a záhy ukončí, členěn zdmi, až vzniknou tři malé, tmavé a stísněné místnosti. Časem se na zdech bytu objeví praskliny. Ty se stále zvětšují a stěny se pomalu začínají bortit. Tento motiv „hroucení prostoru“ se – byť ve zcela odlišném kontextu – objevuje i ve dvou zbývajících povídkách.

Dodova své povídky staví především na postavách. Ty mužské jsou, jak už bylo řečeno, velmi systematické, preferují řád a jsou zvláštním způsobem statické. Charakterizuje je především racionální přístup, hledají jasná a jednoduchá východiska – jsou to většinou fyzici, chemici či strojaři. Ženské postavy jsou jiné. Mají v sobě zvláštní (a nevyslovený) druh napětí. Žijí ve vztazích, v nichž nejsou příliš šťastné, ale ani úplně nešťastné; když takový vztah skončí, většinou pocítí úlevu. Obvykle se řídí spíš tím, co nechtějí, co skutečně chtěly, zjišťují až zpětně. Ve srovnání s mužskými postavami jsou ty ženské – a to je pro ně asi nejpříznačnější – těžko uchopitelné, jsou stále v pohybu, i když zůstávají na místě, těkají.

Inverzní kyvadlo není pouze titul knižního debutu Borjany Dodovy, je to pojmenování principu, na němž její hrdinky fungují: „Aby se inverzní kyvadlo nepřekotilo, musí neustále vykonávat drobný pohyb v různých směrech, podobně, jako když klaun pořád přešlapuje, aby vyrovnal polohu tyče, která by jinak spadla na zem. Na rozdíl od obyčejného kyvadla, které pravidelně kmitá kolem rovnovážné polohy, se tedy inverzní kyvadlo nachází v trvale nestabilním stavu.“