LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Pašije podle Jakuba D.

Před 2 lety

Milí čtenáři, přejeme vám požehnané velikonoční svátky 2020. A přinášíme vám dopis básníka a kněze Jakuba Demla z Velikonoc 1953.

 

Milý pane Josefe B.

 

Kdyby se styk mezi dušemi dál jen viditelně a slyšitelně, byli bychom ochuzeni nejen o lásku těch, kteří nás milovali a odešli na věčnost, anebo oni by byli oloupeni o lásku naši, ale totéž by se v menší míře stalo i mezi lidmi žijícími ještě na světě. Neboť nemůžeme ustavičně vidět a slyšet ty, kteří jsou nám nad jiné drazí a milí. Někdy také z vrozeného nebo vycvičeného (ctnost je to, čeho člověk ve svých mravech nabývá sebezáporem) studu zadržuje člověk slovo k člověku, ač se to někdy děje ze strachu jako u ušlechtilého koně, kterého na jistém místě hovadsky zbil a zkopal surový pacholek: na takovém místě koník nezabere a raději se nechá umlátit k smrti, než by udělal přes to místo krok – potom se začne lekat a třást i na místech jiných a už nepomáhá ani to, jestliže se kočí vymění za pána laskavého a rozumného. Toto vím z vlastní zkušenosti, které jsem nabyl před třiceti lety v Jinošově. Můj švagr Jan Kryštof (nikdy nezapomenu na jeho úctu a lásku ke mně, řeznictví nezměnilo jeho ušlechtilou duši, jako nezměnilo duši skladatele Dvořáka) koupil od hraběte Haugwitze (ponejprv a naposledy jsem s tímto aristokratem mluvil v Prachaticích 1945, když tam jako vězeň skládal uhlí) koně araba, vím tedy, co je takový tvor rodem a výchovou – ostatně jsem o něm napsal i verše – a toho pacholka jsem také poznal: kůň mu na cestě do Bíteše nechtěl přes všecko bití dál, chlapec mu ze vzteku vrazil do krku nůž a zabil jej… Potom při poslední italské ofenzivě, sotva byl tři neděle na frontě, sám padl…

Podle Zjevení bude nová země a nová nebesa – tato země zhyne ohněm, ale v jiné formě bude nová i tato země: nezhyne naše duše a to, co v ní zůstane z této země: vidění krásy, city radosti nad touto krásou, radost z řádu spravedlnosti, události a místa, stromy, rostliny, zvířata v podobě a v poslání, jaké měly původně v ráji, příroda zbavená kletby, to vše bude v naší duši, krásné, svobodné, nevinné, vykoupené, a já myslím, že se i před těmi němými tvory budeme tam kát ze všeho, čeho jsme se na nich dopustili proti lásce, jenže toto naše pokání bude zbaveno všech výčitek a bude zdrojem nové, dokonalé lásky, a my uvidíme, že nám ta hovádka ze srdce odpustila… To všechno bude v naší duši, která s sebou přinese, co v sobě z této země má: své vzpomínky a dojmy, jenže očištěné, znesmrtelnělé – a to bude ta nově stará země…

Také náš poměr k lidem bude docela jinačí, takže např. uvidíme, proč jsme jisté lidi milovali, anebo proč jsme skrze ně trpěli, a tehdy uvidíme, proč se této zemi říkalo slzavé údolí, a že ten skrytý poklad, kterého každý hledáme, je vlastně a právě utrpení, jenže my jsme to nevěděli. Však to řekl i naším jménem Kristus učedníkům na cestě do Emauz: Což nevíte, že Kristus musel ty věci trpěti a tak vejíti do slávy své?

Smyslem života je ovšem láska, ale utrpení naše je na to, abychom milovali hlouběji, mohutněji, čistěji a krásněji: tak, jak se milovalo v ráji, a abychom se co nejvíce přiblížili milování, které bude trvat věčně. Některé lidi, aspoň ty, kteří odložili tělo, už tak milujeme a pro lásku k nim tak trpíme. O některých už víme, že jsou blaženi, z dobroty Boží bylo nám to prozrazeno, a to posiluje naši naději, utvrzuje naši víru a chladí palčivost našeho bolu, jako když matka dítěti pofouká ránu, aby ho to tak nebolelo. Pro děcko je ta rána jako smrtelná, když ale ji matka pofouká, už je, jaká je: snesitelná, protože zahojitelná. Tou matkou je nám slabým dětem Církev, která z tvrdého dřeva Kříže má na všecko lék. Kéž bychom to vždycky viděli!

Také je jisto, kdybychom vůbec netrpěli, že bychom si na sebe a na některé také trpící vůbec nevzpomněli, nevyšli bychom ze sebe, trčeli bychom na jednom místě, a Bůh chce, abychom vyšli právě za ploty a na rozcestí, kde najdeme k své útěše duše ještě opuštěnější a nešťastnější, anebo jak to ve své modlitbě říká Otokar Březina: „A zpupný roj mých včel, jenž z Tvého ulét úlu, jsi kouřem zahnal zpět…“

Prosím, pane inženýre, přijměte toto mé opozděné velkonoční blahopřání i Naše díky za Váš hmotný velikonoční pozdrav!

J. D.

V Tasově 14. IV. 53

 

(Rukopis dopisu Jakuba Demla je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Dopisy inženýru Josefu Battovi vyšly též v edici Jiřího Hrabala a Mojmíra Trávníčka v knize Milý pane Josefe B., kterou vydala Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně 2001. O jinošovském koníkovi napsal básník verše Koník a Ještě ten koník, obě básně jsou obsaženy v knize Verše české z roku 1938.)