LITERÁRNÍ BAŠTA

V první kratičké próze, která může sloužit i jako určité motto vyjadřující autorův záměr – hledání konstitutivních rysů povídky –, se Payne obejde bez lidských postav, postačí mu personifikace větru, který se prohání v lyrických kulisách města. V následujících dvou povídkách se do popředí dostává autorský vypravěč, k němuž se postupně přidávají další postavy. Ve třetí povídce vypravěč vzpomíná na venkovský dům, který jeho rodina koupila. Původní majitel se však neodstěhoval, oběsil se na půdě. Vypravěč spolu se svým bratrem schraňuje provaz oběšeného jako relikvii a ochranu před duchem domu.

Řazení textů se nejeví jako náhodné, postupně sleduje rozšiřování povídkových postupů. Payne v textech rozvíjí své charakteristické motivy – venkov, dům, krajinu, pouť či hledání. Uvnitř sbírky tak vznikají cykly, ve kterých převažuje některý z výše jmenovaných motivů. Například povídky Falešné obzory a Cesta do Oostende – fantaskní cestopis o zemi, kde všichni nosí masky a při pobytu na pláži se producírují nazí, protože nahota bez tváře nevzbuzuje stud – spojuje inspirace snem.

Další směr Paynova zkoumání vede přes subžánry povídky. Například v povídce Ábel je vinen kombinuje autor apokryfní text s fiktivním rukopisem, v němž se vězeň pokouší svou vlastní vinu obhájit odkazem na Kainův osud a vypravěč – nálezce rukopisu – jeho počínání ironicky komentuje. Motiv trestu se opakuje i v experimentální próze Rozsudek, která je výčtem odsouzení – životních nutností, radostí i banalit, jež jsou uvaleny na jedince ve společnosti. S pravidly detektivního žánru si Payne pohrává v povídce Předběžná ohledání díla, jejíž název variuje i v titulu knihy. V kontrastu s kriminálním vyšetřováním zde vypravěč pátrá po životním příběhu zmizelého malíře – Payne zde, jako v jiných textech, neokázale využívá své znalosti výtvarného umění, jehož postupy mu umožňují zachytit proces psaní.

Vedle prózy Předběžná ohledání díla, která zaujme čtenáře šíří užitých postupů, je třeba vyzdvihnout ještě další dva texty, které spojuje osobnější přístup a intenzivnější vhled do života i minulosti vypravěče v širší souvislosti. V dějově hutných Kladivounech, v nichž autor invenčně využívá humoristické postupy, se setkáváme s evangelickým duchovním, který se s obtížemi vyrovnává s úkoly ve své první farnosti. Nejen že se musí utkat s církevní vrchností, která mu vytýká, že nemá rád lidi a vše vidí moc apokalypticky, ale také s tajemnou sektou kladivounů, která hledá paralelu mezi tímto druhem žraloka a Pannou Marií. V předposlední fragmentární próze Máv jokop a jiné nápisy sledujeme úseky ze života muže bojujícího s rakovinou. V těchto třech textech rozmístěných přibližně v jednotlivých třetinách sbírky je zastoupena většina Paynových postupů a lze je považovat za jakési kompoziční pilíře.

Paynův vypravěč až obsesivně lpí na jednom úseku života postav. V povídce Výpadek se po celý rok vrací na „místo činu“, na louku, kde našel inspiraci k povídce, kterou vzápětí zapomněl. Autor tímto gestem vyjadřuje, že právě ich-forma soustředěná k určitému životnímu momentu postav je pro něj konstruktivním rysem povídkového žánru. Er-forma se objevuje sporadicky, například v povídce Athenai s hlavní ženskou postavou.

Paynův jazyk se napříč texty příliš neproměňuje ani neodlišuje promluvy jednotlivých postav – ať už v přímé řeči, nebo v častých vnitřních monolozích. Pestrost námětů a přístupů k povídce tak nerezonuje v lexikální bohatosti či experimentu, Payne spíše dává slova do nečekaných souvislostí, umocněných novátorským pátráním po jejich významu. Ve výše zmíněné próze Oběšený dům vypravěč osvětluje lexém oběsit jako „obklopit se běsy“ – tímto přístupem nejen rozšiřuje významové pole slov, ale také tím slovo v textu zdůrazňuje. Obdobným způsobem pracuje s často vkládanými frázemi, rčeními či pořekadly, které aktualizuje nečekaným užitím nebo rozjímá o jejich významu.

Ve své povídkové sbírce tak Payne úspěšně ohlodává a obnažuje žánrové prostředky, aniž by se uchyloval k pouhé experimentální hře s možnostmi a hranicemi povídky. Předběžná ohledání, podobně jako například tvorba Jana Balabána, dokazují, že právě povídka je žánr, který funguje jako průzor do různých prožitků a zážitků člověka. A Petr Pazdera Payne zvládl rozmanitostí svých vyprávěcích postupů tuto šíři lidské existence uchopit.