LITERÁRNÍ BAŠTA

1. Modrý slon – edice, která orá hlubokou brázdu na poli krásné knihy pro děti už patnáctým rokem;
2. Jan Nejedlý (1971, neplést se stejnojmenným autorem pojednání Požární bezpečnost při výrobě a skladování zkapalnělých uhlovodíkových plynů z roku 1985), osvědčený literárněosvětový pracovník a pedagog, moderátor proslulého obrozenského podniku Klánovický svařák, neokázalý znalec české poezie i pražských strašidel, který tentokrát soustředil všechny své poetické, didaktické i humoristické vlohy do jediné knihy;
3. lidová dětská tvořivost, která sotvakoho z nás minula, avšak až dosud ji nikdo nebral natolik vážně, aby z ní vytvořil tak veselou sbírku;
4. Jaromír Plachý (1986), ilustrátor, animátor, autor komiksů, počítačových her Plachý trpaslík či Botanicula (nebo animovaného webu pro hrad Rabí), který dětskou poezii a humor umocnil neposedností, živostí i melancholií svého výtvarného rukopisu;
5. Radek Malý ‒ podle vysvětlivky v knize „básník, spisovatel, pedagog, takže ví, o čem mluví“ ‒, který připsal důstojný, délkově uměřený i jinak obstojný doslov.

Určujícím rysem slovesných útvarů, jež se do knihy dostaly ‒ od slovních dvojic typu „Ajta krajta“ či „Krysa Vasilisa“ přes dvojverší „Mistr světa amoleta“ nebo „Tyhle prsa vojenský, to je něco pro ženský“ až po delší říkanky a písničky jako Byl jeden Číňánek nebo Na kopečku v Africe – je rým. Ten bývá buď velmi nehledaný (například: Jakto? – takto; prosím – nosím), nebo naschvál hledaný, jako v průpovídkách v oddílu „Pánové“: „To je v pořádku, pane Jeřábku!“, „To je náhoda, pane Jahoda!“, „Vy jste pašák, pane Vašák“, „To je na pytel, pane stavitel!“ Kniha obsahuje též říkanky o rozličných zvířátkách, o lásce, o babičkách a dědečcích, o Americe a Africe, ze záhrobí anebo zacyklené básně bez konce typu Pes jitrničku sežral. Čtenáři tu naleznou drsnější variace známých popěvků („Skákal Klaus přes Bauhaus, přes minové pole, šel za ním Miky Maus“ atd.), anebo naopak jemnější verze obhroublých rýmovaček („Já mám doma pejska, čumák se mu blejská“).

Matečnými tvary, z nichž modeluje svět této knihy Jaromír Plachý, jsou zřejmě brambora a jelito – a ještě spíš oživlé a lidsky zranitelné brambory a jelita. Z těchto dvou součástí lze kupodivu vytvořit podoby lidí i zvířat, labutí i hrochů, tramvají i kontinentů. Plachého obrázky s texty hovoří. Nejen, že je dovádějí ad absurdum (například když kostra s batohem a bramboroidní lebkou praví: „Už jsme tady. Mrtví hlady“), ale někdy rýmovou hříčku ještě jednou stavějí na hlavu či domýšlejí do hloubky – jako labuť, která na výrok „Nebuď labuť“ pohotově odpovídá: „Nebuď člověk!“ Anebo jelito, které průpovídku „Všecko konec má a jelito dva“ zamračeně glosuje: „Nechápu.“ Takže aby to chápalo i jelito: „Konec. Zvonec!“