LITERÁRNÍ BAŠTA

Začíná to tak nenápadně – první díl sleduje veškerá úskalí na cestě prvního československého prezidenta před vznikem republiky. Pak vidíme Masaryka těsně před odjezdem do emigrace, jak jedná s místodržitelem Thunem a u toho mlsně pokukuje po humrovi. Zmiňuji to hned na začátku záměrně – jakkoli to zní nepravděpodobně, právě jídlo se stane jednou z podstatných, leč nevyjasněných motivických linek celého seriálu. Vlastně by první díl ani nebyl tak hrozný, leccos člověk shovívavě přejde, jde totiž hlavně o svéráznou a osobitou interpretaci dějin, či spíše jen určitých klíčových momentů (podotýkám, že ten, kdo nezná dobře naši moderní historii, se v ději může ztrácet). S každým dalším pokračováním je však divák víc a víc nucen uvažovat o tom, co to vlastně je, ta interpretace, a co všechno se za ni schová.

Dialogy mladým

„Máš oči plné písmen,“ říká Masarykova dcera svému otci a já zbytek dílu lačně čekám, kdy se tato poněkud kýčovitá replika osmyslí v nějaké jiné souvislosti. Ale ono nic. Ba co hůř, takovýchto významově vyprázdněných a navíc jazykově neautentických replik v Českém století s každým dílem přibývá. V části věnované Mnichovu Emanuel Moravec například pronese na adresu Edvarda Beneše slova „přesně ten týpek“, o něco později se zase loučí s milenkou větou: „Drž se, ať to dopadne jakkoli. Čus.“

Mám za to, že za těmito promluvami vězí snaha tvůrců seriálu přiblížit se mladé generaci. Chvályhodné úsilí, ale provedení je katastrofální a účinek se blíží parodii. Vnucuje se otázka, zda je České století vůbec myšleno vážně.

Kuchtíme s prezidenty

Pokusy přiblížit jednotlivé postavy mladší generaci provází urputná snaha o jejich polidštění a demytizaci. A tak Masaryk mlsně pokukuje po humrovi, Beneš si pochutnává na kachně, Gottwald a jeho spolupracovníci si libují nad párky s krajíci čerstvého chleba. Profesor Patočka se lopotí s konzervou, Havel pokorně servíruje guláš. Tomáš Ježek dokonce vlastnoručně zabíjí a griluje pstruhy – tato scénka se svou úmornou délkou (musíme vydržet celou přípravu pokrmu, při níž nejeden ochránce zvířat asi zapláče) a bulvární pointou odkazující k éře němé grotesky nejspíš zapíše do dějin české kinematografie. Na druhou stranu je toto soustavné mapování kulinářského umění a chuťových preferencí české politické elity 20. století možná dalším vstřícným gestem vůči širšímu publiku: takoví Kluci v akci pro klub náročného diváka.

Netřeba snad dodávat, že i v této motivické linii bychom marně hledali jakékoliv hlubší propojení s tématem seriálu, symbolický potenciál zůstal nevyužitý. Patočkova konzerva budiž příkladem. Je jasné, že jde o pokus sesadit ho z piedestalu, říct, že i takový filozof se občas musí najíst jako kdokoli z nás. Jenže Patočka v této scéně hovoří s Václavem Havlem a Jiřím Němcem o Chartě 77, předkládá argumenty, proč ji podepsat, jaký to může mít dopad. Několik minut trvající obraz zachycující fenomenologovu práci s otvírákem tak opět nemůže vyznít jinak než jako parodie. A v podobně zesměšňujících scénách se objeví i mnoho dalších postav: Beneš utíká před generály z toalety, Havel debatuje o Chartě v sauně, Tomáš Ježek se v již zmíněné scéně vrhá do bazénu atd.

Téměř na hranici žalovatelnosti je znázornění Ivana Martina Jirouse. Nepůsobí jako Magor, ale jako psychopat. Zploštění jeho osobnosti musí urážet každého, kdo ho poznal jako vzdělaného člověka a autora krásné a milosrdné poezie. A pro Magora asi nebude velkou útěchou, že v tom není sám. Jednoznačné psychopatické rysy totiž nese i postava Václava Klause, který ovšem připomíná spíš sériového vraha z amerických seriálů.

Snažím se respektovat právo tvůrců seriálu na vlastní pohled a názor, jen mě zaráží, jak nemilosrdný a výsměšný je jejich pohled na reprezentanty demokratické politiky, a kolik shovívavosti a pochopení naopak mají pro takového Klementa Gottwalda.

Vize

A tím se dostávám k tomu nejproblematič­tějšímu momentu Českého století. Jeho autor se dal slyšet, že jsme se v devadesátých letech pustili špatným směrem. Svou interpretací se pokusil tuto tezi potvrdit, hlavně tím, že výrazné osobnosti porevoluční éry soustavně karikuje. Jako těsně předrevoluční dítě znám tuto dobu hlavně z vyprávění rodičů, četby, z dokumentů, přesto si nemyslím, že by jednání jednotlivých aktérů bylo tak bázlivé, koktavé a roztěkané (přestože to může vést k mylnému, ale krásnému závěru, že jsme pohádková země, kde se i nejistý, zajíkavý, trochu autisticky nervózní člověk může stát prezidentem). Největším zklamáním je pro mě absence jakékoli vize. Mám za to, že by se o minulosti mělo hovořit s určitým přesahem. Bohužel to jediné, co si ze seriálu mohu odnést – jako člověk generačně mladší –, je negativismus a nedůvěra k těm, kteří se pokoušeli v naší zemi obnovit demokracii. Seriál velmi jasně ukazuje, že to tehdy bylo uděláno špatně – a možná ano. Ale když už kritický nesouhlas, pak očekávám i protipól. Právě v tom však České století selhává. Pro samou negaci zapomnělo ukázat i druhou stránku věci.

České století se stane s velikou pravděpodobností učební pomůckou na školách. Ale nevím, jestli mohu souhlasit s tím, že se 20. století bude prezentovat jen jako série mravních selhání.