LITERÁRNÍ BAŠTA

Z praktických důvodů a doufám, že ne z neskromnosti chci něco říci o svých názorech, dříve než se zmíním o svých přátelích, neboť tak aspoň vyplyne, jak jdou naše cesty spolu.

Jde mi o realisaci křesťanského poslání v moderním světě, v němž žijeme, v tomto světě rozděleném na dva (či tři) politické bloky, v jednomž z nich žiji (v socialistickém); zde chci positivně pracovat na všech rovinách života – navazovat na všechno empiricky kladné a perspektivní. Pokud jde o teoretickou pomoc při této orientaci – musím jmenovat na prvním místě Teilharda de Chardin s jeho universální koncepcí vývoje, již přijímám, pak Blondela s jeho pokusem filosofického vyjádření křesťanovy perspektivy z nových, neantických posic, Láďu s jeho ontologií a pojetím pravdy, též jeho příklad praktického křesťanství a společenské orientace, z něho vyplývající. U Marcela, Landsberga jsem se učil úctě k lidské osobnosti, Heidegger mne zaujal svou kritikou metafysiky a pozorností k umění. Pomocníky mi též byli Mounier a Lacroix. Krom této, řekli bychom, intelektuální formace, vidím svůj úkol i v práci na poli umění a budování, strukturování lidské kultury za účasti ostatních, neintelektuálních složek člověka. Učitelem hodnot byl mi tu zprvu Josef Florian se svou „katolickou“ láskou k pravému umění, Romano Guardini s důrazem na správně, čistě prožitou liturgii a vnitřní život modlitby.

Láďa usiluje o realizaci křesťanského poselství v moderním, „dospělém, sekularizovaném“ světě, chce mluvit, myslit, jednat tak, aby tento svět rozuměl, k čemu je vybízen. Je přesvědčen, že víra musí čas od času překonat svou dosavadní formulaci, zdokonalit reflexi sebe sama. Nejdůležitějším bodem nové reflexe je pro něj očištění od všeho mýtu a náboženství (ve smyslu určitého, historicky specifického způsobu prožívání). Garantem kontinuity je pro něj Pravda, oslovující individuálního člověka v jeho situaci.

Zbyněk je tvořící básník, jehož víra je snad srovnatelná s vírou Camusovou. Nemá jistot věřícího křesťana, chce však v každé situaci volit pomoc člověku; přísný smysl pro mravní hodnocení sebe sama, snaha nepředstírat, že ví více, než skutečně ví. Rozhodující v jeho myšlení i praxi mi připadá síla solidarity, síla přátelství. Jeho poesie chce být vyznáním, zná lítost; nechce si nic namlouvat, je plachá – je právě tak jako u Camuse ještě nedořečená a otevřená.

Miloš byl zaujat především Guardiniho jemnou personalistickou interpretací křesťanství, důrazem na modlitbu, rozjímání, vniknutím do velkých věřících uměleckých osobností minulosti. Studium Platóna, vedené Guardinim a texty Patočkovými. Zatím stále osvobozování se od vnějších a vnitřních překážek nelomeného, plného křesťanského života.

Jaromír, Václav – vše je ještě in fieri – u prvního zatím vystupuje do popředí poctivé, objektivní hodnocení politických událostí a tichý, pozorný zájem o současnou filosofii a umění. U Václava je to skrz naskrz poctivá křesťanská praxe a široce založený (a několikrát již velmi zdařile narýsovaný) pokus vyložit modernímu člověku (křesťanu), že vnitřní křesťanský život je řešením jeho morálních problémů. Teol., filos. formace je vskutku stále „in fieri“ – nelze také opominout jeho skvělou erudici fysikální.

Jak vidím perspektivy pro budoucnost? Nejjasnější je jistě program Láďův, zakotvený i, řekl bych, veřejně do práce v nové orientaci českých evangelíků. Nedostatkem v činnosti nás katolíků je prakticky skoro úplná absence specificky katolicky veřejné činnosti. Zde bude třeba najít nové, poctivé, nezištné, společensky positivní cesty. Poctivý, nezáludný postoj k socialismu i k samotným cílům komunistické strany je pro takové hledání ovšem první a ničím nenahraditelnou podmínkou. (Zde jsou velkou pomocí díla typu Bröckmöllerova, polská publicistika, debaty toho druhu, jako měli Tresmontant a Garaudy, ale i myšlenky Hromádkovy atd.).

(km)