Na šoulačce mysliveckou mluvou
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
„Myslivecká mluva, řečeno slovy básníka, jsou překrásné květy na louce mysliveckých zvyků, jsou jejich nikdy neuvadající ozdobou.“
Jsem z myslivecké rodiny, což člověka poměrně poznamená. Zvykl jsem si, že na jídelní tabuli leckdy bývá divočina, jako malý jsem si mohl hrát – obklopen lebkami zvířat na stěnách – s patronami, liščími kožkami; a když jsem byl opravdu hodný, mohl jsem si na zahradě zastřílet z brokovnice. Naučil jsem se úctě k přírodě – a hlavně úctě k roli myslivce v přírodě, a že kočka je dobrá tak leda na cvičení jezevčíků. Jedním z mých iniciačních zážitků je, že jsem byl o půlnoci vzbuzen, abych jel pomoct dohledat ulovené prase. Odjeli jsme kamsi do houšťáku (tak myslivci říkají opravdu hustému křoví), spolu s naším barvářem (psík Benji) jsme došli až ke kazatelně (budka na čtyřech tyčích, ze kterých se střílí) a okolo krmeliště a bahniště (poměrně smrdutý plácek půdy, kde se krmí a válejí prasata) jsme podle barvy (krve) pátrali po nástřelu (místo, na kterém zvíře schytalo kulku) a pak pročesali křoví, kam kňour odběhl zhasnout (uhynout), což nemohlo být daleko, protože ten kňour to dostal na komoru (dospělý samec prasete divokého byl zasažen do srdce). Dostával jsem se tak do kontaktu s výjimečně poetickou a bohatou mluvou, získal jsem pocit zasvěcence do mystického jazykového kódu.
Před nedávnem jsem měl příležitost diskutovat s kamarádem myslivcem (není nutno zdůrazňovat, že se jmenuje Hubert, neboť je poznamenán mysliveckou rodinou ještě víc než já), nadšeně jsem se nechal opět vtáhnout do vyprávění, jak šel na čekanou a lončák (prase narozené loňského roku) zůstal v ohni (čili ležet mrtev na místě) a on jej vyvrhl (čili vykuchal) a stáhl… „Deku!“ vpadl jsem do výkladu, abych potvrdil svou sounáležitost se subkulturou.
„Ne,“ zarazil mě tak, jak dokáže jen myslivec, kterému se škodná (rys, liška nebo cokoliv dalšího, co je potřeba odstřelit) plete do jeho hájemství. „Kančí kůži se říká škára.“
Byl jsem zrazen (výraz pro vyplašenou srnčí zvěř). U nás doma se přece vždycky říkalo deka! Najednou jsem si uvědomil, že ten svět loží divočáků, pelechů a doupat jsem se učil znát většinou pouze z vyprávění. Žije vůbec nějaká spárkatá zvěř? Co já vím, nikdy jsem srnkám ta kopýtka nekontroloval. Brouká vůbec jelen v říji?
Když jsem se chtěl hlouběji poučit o myslivosti, co jsem mohl dělat jiného než zasednout ke googlu a vyhledat si myslivecký slovník. A že jich na mě vyskočilo hned několik! S hrůzou jsem zjistil, že žádná „deka“ v nich není. Zato jsou plné ponaučení, že správná myslivecká mluva patří ke cti každého myslivce. Myslivec ze mě zřejmě nikdy nebude…
*Šiman, Karel. Z české mluvy myslivecké. [online]. [cit 2014. 08. 25.]. Dostupné z: http://www.myslvojnuvmestec.websnadno.cz/…livecke.html