LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Kouzlo výstavy

Před 7 měsíci

Erik Larson: Ďábel v Bílém městě, 2017.
 

Ačkoliv byly vnitřní expozice úchvatné, první návštěvníci Jacksonova parku okamžitě poznali, že největší síla výstavy spočívala ve zvláštní podmanivosti samotných budov. Dvůr slávy vytvářel dojem nádhery a vznešenosti, a to dokonce ještě silnější než sen, který se poprvé zformoval v knihovně Rookery Building. Někteří návštěvníci byli Dvorem slávy natolik dojati, že se po vstupu na něj rozplakali.

Nejednalo se o důsledek žádného konkrétního prvku. Všechny stavby sice byly obrovské, ovšem dojem z jejich masy podtrhovala skutečnost, že byly postaveny v novoklasickém slohu, že měly římsy v jedné výšce, že byly namalovány stejnou jemně bílou barvou a šokujícím a nádherným způsobem se odlišovaly od všeho, co kdy většina návštěvníků ve svých zaprášených rodištích spatřila. „Žádná scenérie vytvořená člověkem mi nepřišla tak dokonalá jako tento Dvůr slávy,“ napsal James Fullerton Muirhead, spisovatel a redaktor knižních průvodců. Dvůr byl podle něj „v podstatě bezchybný; smysl pro estetický vjem diváka byl naplněn stejně dokonale a bezezbytku jako při pohledu na mistrovské dílo z oblasti malířství nebo sochařství a zároveň byl podpořen dojmem velikosti a majestátnosti, jejž žádné samostatné umělecké dílo nedokáže vyvolat“. Edgar Lee Masters, chicagský právník a aspirující básník, nazval dvůr „nekonečným snem o kráse“.

Jak slunce během dne cestovalo po obloze, společná barva budov, či spíše jejich společná absence barevnosti, vytvořila škálu nesmírně působivých obrazů. Brzy zrána, když Burnham prováděl své obhlídky, měly pavilony bleděmodrý nádech a budily dojem, že plují na přízračném polštáři přízemní mlhy. Každý večer jim slunce nadělilo okrovou barvu a zbarvovalo zrníčka prachu, jež zvedal ze země mírný vánek, až se vzduch samotný proměnil v jemný oranžový závoj.

(rh)