LITERÁRNÍ BAŠTA

František Doležal Karlu Valtrovi, duben 1984

Psát o sobě v současné době znamená – psát o M., neboť odtud vše vychází (dobré i méně dobré – radostné a zároveň bolestné) a sem také všechno směřuje, i ta chuť a nechuť, vůle i neschopnost soustředit se – něco kloudného vytvořit… Je ještě jedna okolnost, proč mi práce nejde: chybí mi kulisa, jako tomu bylo za Zlaty. Styk s M., to jsou kina, divadla, hospody nebo zdejší čtyři stěny. A to nic pro obraz, nebo téměř nic, neznamená. Zbývají jen samé psychologické pojmy – a to není nikterak snadné. Lehce se na tom ztroskotává. – Potíže mi začíná dělat barva, a to je zlé. Potřebuji se z těch černých a šedých vyhrabat. … V posledních dvou třech dnech jsem sice vymyslel asi 5 nových témat – zrušil jsem 4 špatné obrazy z počátku roku (zbyl jediný), co z toho ale bude a zdali to vůbec zvládnu, je ve hvězdách. …

A pak řekni, co je láska? S mé strany bezmezná, možná že chorobná.
 

[…]
 

František Doležal Karlu Valtrovi, únor 1987

Vzpomeň si na ty poslední 3 cykly (Deník Marie, Poselství naděje, Signály času). Je to vesměs autobiografie (obdobně, jak zdůrazňoval Kahnweiler, tomu bylo u Picassa, „ten fanatický autobiografismus“). Jsou to deníky, dokumenty o tom, jak žijeme, co nás zneklidňuje, trápí, uspokojuje… A jsme opět u starého tématu (a ti, co píší úvody do katalogů a jinam, se této základní otázce úzkostlivě vyhýbají, ačkoli právě v tom je jádro a smysl věci). …

Bylo to od prvopočátku „osudové setkání“ /s Marcelou/ – ale lépe by bývalo bylo, kdybych se s touhle ženskou nebyl kdy setkal. Byl bych se vyhnul nejedněm těžkostem a strádáním, spočívajícím v tom, že u ní nenalézám hledané jistoty. … Zkrátka a dobře, jsem v tom až po uši. Jsem „spoutaný Prometheus“…

(km)