LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Josef Štogr – Jak nacházet houby
(Lázeňským hostům)

Před měsícem

Josef Štogr: Možnost samizdatu, 2017.
 

Všímavý čtenář si na první pohled všimne, že nepíšu o tom, jak houby hledat, houby hledá kdejaký houbař, má košíček či košík a ostrý nožík, ranní houbař pak ještě navíc pláštěnku a gumovky. Naše výbava při odchodu do lesa budiž zcela jiná.

Předně je třeba nebrat s sebou nic, do čeho by se houby mohly ukládat, v čem by se daly nosit. Avšak příprava na nalézání hub by měla být mnohem širší, doporučuji zajít na některou z přednášek páně dr. Neubauera, který je kromě matematiky a filosofie také odborníkem na houby. Tedy myko-odborníkem. Poutavě dovede vyložit, o co houbám jde, a to nás zajímá.

„Houby, to nejsou ani rostliny, ani živočichové,“ řekne např. dr. Neubauer, „houby jsou něco zcela zvláštního a nejlépe je jim říkat kolegové. Kolegové houby nemají žádný důvod růst, nepotřebují svá těla k rozmnožování. Podhoubí proroste klidně celý pařez a kolega houba nikde! Proč tedy kolega houba vlastně roste?“ položí kolega dr. Neubauer sugestivní otázku a hned si odpoví: „Protože se chce manifestovat!“

A my můžeme opustit přednáškový sál, následovat bude něco o vývojových teoriích z hlediska teorie manifestace a to nás nyní nezajímá, už vyrážíme do lesa, protože potřebujeme v sousední vesnici vyřídit nějaký vzkaz kolegovi, který tam nebydlí.

Je zcela lhostejno, jdeme-li po cestě nebo mimo cestu, a je zcela lhostejno, kam se díváme. Koneckonců je jen na houbách samých, aby se manifestovaly, na nás pak je, abychom je neplašili svou hamižností. Nechme se vést vlastními myšlenkami, v pravou chvíli nás napadne: „Tak se mi vymanifestuj, kolego!“ (Nebo intimně třeba „koblížku“.) Pohlédneme k nohám a stojíme u svěžího borováka, křemenného křemenáka či jiné houby podle vzájemných sympatií. Radost z nalezení bude oboustranně přenáramná, zaryjeme prsty do jehličí či trávy a už páčíme nohu z podhoubí, osvobozujeme ji k plné kolegialitě… a ovšem kráčíme dál lesem k ušlechtilému cíli své cesty. Je však zbytečné myslit na kolegy houby, naopak. Ukazuje se, jak hluboká je lidová moudrost, podle které, jdu-li na houby, mám v duchu zpívat „já jdu na maliny, na maliny jdu“. A houby vylézají, neskrývají se. To je jistě způsob nalézání hub barbarský, primitivní, nekolegiální, hrubý. Ne tak my. My kráčíme za svým cílem, v ruce nalezenou houbu se zbytkem hlíny na potrhané noze a necháváme svoje myšlenky klidně plout, neničíme si zrak šukáním mezi pařezy a jehličím. A opět zazní hlas: „Kolego, tady se manifestujeme…“ Sehneme se a trháme rozkošně manifestované kolegy houby, máme kolegy houby všude, v kapsách, v čepici, značně obtíženi kráčíme dál za svým cílem.

Může se stát, že se naší duše zmocní lačnost, potají pokukujeme do míst, kde by houby mohly být, hledáme… a pak se přistihujeme při tomto pokrytectví, díváme se do korun stromů a pohvizdujeme si. Obtíženi kolegy houbami dorážíme do sousední vesnice a ptáme se po člověku, který tam nebydlí. Odpovídají nám, že tam nebydlí, že se zde nemanifestuje. Rozpačitě děkujeme a zanecháváme překvapeně se manifestující kolegyni na zápraží náruč hub.

(Možnost 47, 1987)

(km)