LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jazyková dvouhubka

Před rokem ·· Radek Hochmal

Místo tradičního fejtónku jsem se tentokrát rozhodl seznámit čtenáře s knihou Jana Táborského Jazykové jednohubky, která je svým obsahem a zaměřením velice blízká srdci Dobré češtiny. Kniha je souborem jazykových sloupků, krátkých útvarů vždy maximálně půlstránkových, které původně vznikaly jako příspěvky facebookové stránky jazykových zajímavostí. Množství neobyčejných zamyšlení nad záludnostmi českého jazyka však nakonec vydalo na samostatnou knížku.

K jazyku můžeme podle lingvisty Františka Daneše zaujímat postoj afektivní či instrumentální, jinými slovy při hodnocení jazyka upřednostňujeme buďto rozum, nebo cit. Já bych tento rozdíl vyjádřil ještě jinak: Svým smýšlením jsme ve většině případů nakloněni buď normě, nebo její kodifikaci. A protože kodifikace sleduje normu s jistým zpožděním, budou zde vždy lidé, kteří striktně lpí na imperativním „tak“, a jiní, kteří se ptají „proč tak?“. Jazykové jednohubky jsou určeny všem, kteří si uvědomují, že do jednoho z těchto dvou táborů patří.

Sloupky jsou psány ve velmi vřelém tónu. Nejsou útočné, nenapadají, nevysmívají se naší neznalosti rodné řeči, nýbrž se vracejí k jejím kořenům a upozorňují na její zajímavosti. Rozsahem nečekejte Eisnerův Chrám i tvrz, ale pokud je právě zmíněná kniha ve vaší soukromé knihovničce již delší dobu osamocená, Jednohubky jí budou dobrou kamarádkou.

Sloupky často vycházejí z ozřejmování historismů, historické podoby některých slov, jejich původu a variant, jindy se zase věnují neologismům. Jako nositel jména Radek jsem velmi ocenil hned úvodní pojednání o radosti. Věděli jste, že se v minulosti radujícímu se člověku říkalo radostník i radovník a tomu, kdo rád spí, zase radospaj? A kdo už nevěděl roupama, co by, mohl si ze samé radosti upéct radovanec. Většina z vás jistě ocení výklad, co nebo kdo to je mermolez, čemu se v typografii říká pangramy, co doopravdy znamená Adamovo žebro nebo Diogenův sud; a jak se bylo stalo, že nešikovný člověk je při hubování častován slovy „ty lamo“ a že ustrašení lidé ve středověku nejenom slyšeli „trávu růst“, ale i „blechy kašlat“, „komáry kýchat“ a „pavouky tkát“. Novináře nepochybně potěší informace, proč a kam se vlastně táhne pověstná červená nit – a zdali za to může Goethe, nebo anglické námořnictvo.

Slyšeli jste už někdy o psí rase zvané Horákův laboratorní pes? Možná tušíte, že hafo věcí nemusí mít nic společného s psím hafáním, ale pravděpodobně nevíte, že se jedné z hypotéz o vzniku českého jazyka říká „haf-haf teorie“. A snad si též rádi doplníte znalosti o bitvě u Maglaje roku 1878. Tehdy totiž lítalo vzduchem tolik mohamedánských kulí, že se lidí a koní válelo po zemi nepočítaně a vznikl takový zmatek a bolest, že se pro podobné katastrofy nadlouho vžilo slovo maglajz (neplést se zkratkou Maglajs – Magazín Literární akademie Josefa Škvoreckého).

Chcete-li si tedy vychutnat víc než tři stovky takových výtečných jazykových jednohubek, odřekněte si pár šunkových chlebíčků a pořiďte si knihu Jana Táborského.


 

Jan Táborský

Jazykové jednohubky

Vydal Zoner Press,

Brno 2014,

183 stran.