LITERÁRNÍ BAŠTA

Jádro tohoto výboru z Hájíčkovy dosavadní povídkové tvorby tvoří především texty již publikované, a to buď knižně (největší zastoupení tu mají povídky ze sbírek Snídaně na refýži a Dřevěný nůž), anebo časopisecky, v různých antologiích či sbornících. Přibyly pouze tři nové, dosud nepublikované povídky: Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román, z nichž poslední dvě jmenované dokonale zachycují atmosféru typickou pro většinu Hájíčkových próz – onen zvláštní stav nevysvětlitelné vnitřní prázdnoty, smutku a melancholie, která je u něj tak úzce spjata s krajinou a prostředím jihočeské vesnice. Je to nostalgie po něčem zmizelém, jistý druh úzkosti, kterou zažívají jeho postavy a která pramení z jejich neustálého ohlížení do minulosti, statického uvíznutí v ní; ale není to lítost pro lítost samu – autor ji nabourává věcností, střízlivostí, s níž buduje své postavy a vypráví jejich příběhy.

Kromě specifické nálady ztvárňují tyto dvě povídky témata, která jsou pro autora zásadní. V Driving Home for Christmas je to už zmíněný pocit vnitřní prázdnoty, který zde zažívá hlavní postava – stárnoucí otec tří dětí – , a pak také v Hájíčkových knihách stále se navracející otázka mezigeneračních vztahů a střetů, které se většinou odehrávají v rámci jedné rodiny. Vymezení vůči generaci rodičů a zároveň (vědomě marný) pokus neztratit vliv na generaci vlastních potomků tak, jak je to zobrazeno v Driving Home for Christmas, má v ostatních povídkách souboru obecnější charakter − v nich jde spíše o nalezení a uchopení vlastní identity, která se vždy váže k určitému místu, často je vnímána skrze prostor, rodnou krajinu. Hájíčkovy postavy tak vlastně hledají domov, který v určité fázi jejich života zmizel, ztratily ho – ať už ve zcela materiálním významu toho slova (povídky Baywatch, Vesnickej román), nebo v jeho přeneseném smyslu (Příběh milovnice koňakových špiček, Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku roku 1986). Toto hledání se často uskutečňuje v řeči postav, které vyprávějí a tím zpřítomňují minulost; ve svých vzpomínkách jako by znovu prožívaly všechno, co bylo a už není.

S tím myslím souvisí další, v Hájíčkových textech neustále variované téma: jihočeská vesnice (mnohdy v konfrontaci s městem), její proměny a osudy jejích obyvatel. Hájíček nám ve svých prózách předkládá beletrizované dějiny každodennosti, historii člověka pevně svázanou s historií místa. Tato provázanost je někde pouze tušená, jinde ji naopak autor vyjadřuje explicitně, příběhem − například v pasážích, v nichž popisuje život venkovského stavení téměř výlučně pomocí příběhů těch, kteří se v něm postupně vystřídali. Každý z těchto mikropříběhů by mohl být samostatným románem, každý z nich je dramatem sám o sobě, Hájíček je však podává velmi věcně, z pozice někoho, jehož úkolem je pouze zaznamenávat; řadí je za sebe, a přestože tím značně tlumí jejich emocionální náboj, nezbavuje je jejich jedinečnosti.

V jedné ze svých povídek vytváří Hájíček obraz, který z mého pohledu dokonale ilustruje jeho autorské gesto: stařec se svou dcerou prosedí den co den celé dlouhé hodiny v pramici, která se líně posouvá po téměř nehybné hluboké řece. Oba upřeně civí do vody, na jejímž dně je utopená vesnice, kde kdysi žili. Tam dole jsou všechny ty nedobrovolně opuštěné domovy, sny, vzpomínky a staré křivdy. Hladina, na kterou se oba dívají, je však klidná. Podobně nechává Hájíček vyznít většinu povídek ve Vzpomínkách − to, co je na první pohled viditelné, je obyčejné, nenápadné. Skutečné tragédie zůstávají kdesi pod povrchem.