LITERÁRNÍ BAŠTA

Když jsme se potkávaly ve třídě nebo na chodbách, vždycky mě už z dálky hurónsky zdravila, její hlas byl nejen zvučný, ale jako by prorážel záklopku, její tělo se vždy celé vyšinulo mým směrem, ruce rozpřáhla do širokého oblouku, nikoli však v náznaku objetí, jak tomu bývá u většiny přátelsky naladěných tvorů, nýbrž způsobem, který víc než cokoli jiného připomínal trhnutí křídly dravého ptáka. Rozpor, který jsem z jejího chování cítila, jsem připisovala právě se rozvíjející nemoci, a omlouvala jsem tudíž i drby, které o mně šířila, a urážky, jimiž mě častovala v přítomnosti mých známých. Doteď se nicméně obdivuju tomu, s jakou grácií mi dokázala ubližovat; třebaže jsem se ozvala, pokaždé mě i ostatní přesvědčivě ubezpečila o tom, že to nemyslela nijak zle. Je pravda, že její slova byla bez viny – problematický nebyl jejich význam, ale způsob, jakým byla pronesena: výška hlasu, který v polovině výpovědi podivně uskočil, pohled, jenž se stočil na stranu, vychýlení těla mimo záběr promluvy.

Do svých šestadvaceti let jsem například netušila, kolika podob může nabývat věta „Ještě aby ne“, a to nezávisle na kulturním i jazykovém kontextu. Také jsem zjistila, že proti přednesu se nelze účinně bránit – zatímco výstavba věty a význam slov jsou pevně dány a podléhají různým kodifikačním pravidlům, přidané kvality promluvy podléhají subjektivnímu výkladu adresáta. Mluvčí proto vždy může namítnout „Tak jsem to nemyslel“ nebo „Nenapadlo by mě, že si to vyložíš zrovna takhle“ (anebo mé oblíbené „Jsi přehnaně vztahovačná“), aniž bychom mohli kontrovat, že k nám takto promlouvalo jeho tělo. Ještě bychom byli nařčeni z materialismu.

V sedmnácti letech jsem potkala Dorrana, do kterého se zákonitě musela zamilovat každá vášnivá čtenářka pohádkových knížek. Splňoval veškeré mé romantické požadavky, které jsem kladla na Břetislava, jak je vylíčen v Kosmově kronice, tedy chrabře unášejícího Jitku z kláštera. Tím spíš mě pak zarazil onen rozpor, který jsem identifikovala již u Borky. Pátravě jsem si ho prohlížela ve snaze odhalit u něj další známky schizofrenie. Když jsem si uvědomila, že netrpí onou duševní poruchou, soustředila jsem se na odhalování skutečných společných znaků těchto dvou jedinců. Vyjma toho, že byli oba vysoce inteligentní, uzavření, přitom sebestřední a cílevědomí, psali levou rukou. Tak začal můj dlouholetý výzkum, s jehož výsledky bych vás nyní ráda seznámila.

Leváci se od praváků liší v mnoha ohledech, což je primárně zapříčiněno tím, že při myšlení více zatěžují pravou polovinu mozku. Zatímco třeba v Japonsku býval tento rozdíl donedávna méně markantní, jelikož psaní i čtení textů se zpravidla odvíjelo zprava doleva, v západních společnostech se projevoval významně, především pak proto, že většina nástrojů (nůžkami počínaje a golfovou holí konče) je navržena tak, aby padla do pravé ruky. Ačkoli nejsou v dětském věku násilnou cestou přeučeni, aby uplatňovali ruku pravou, stále jsou leváci nuceni ji využívat při všech běžných činnostech. Nehledě na to, že se musí co nejvíce přizpůsobit našemu myšlení orientovanému zleva doprava, ať již při četbě, psaní nebo řízení dopravních prostředků. Dochází tak u nich k jisté rozpolcenosti, kterou bych nerada srovnávala s duševní nemocí; je nicméně nepopiratelným faktem, že na mnoho pravorukých působí tito jedinci nepatřičně, zvláštně; někteří dokonce přiznávají, že se jich bojí, i když nedokážou řádně pojmenovat příčinu. Samozřejmě to, že jste levák, automaticky neznamená, že se vás budou lidé děsit – preference dané ruky je procentuální záležitostí, můj výklad se týká stoprocentních (či téměř stoprocentních, protože dokonalost v přírodě neexistuje) leváků.

Poznáte je na první pohled právě podle výše nastíněného rozporu. Leváci jsou mistři slova, než vyřknou větu, samovolně ji promyslí ze všech stran. Jejich výpovědi jsou výstižné, úderné, ale postrádají cit pro nadsázku a metaforu. Jestliže se však naučí nějaký ustálený obrat, jakkoli obrazný, jsou schopni jej použít nadmíru přesně. V tomto směru se potýkají se stejnou nesnází jako psychopati, kteří postrádají empatický vhled, a tak se společenským vzorcům musí učit – ve chvíli, kdy vybočíte ze zavedeného schématu, ztratí se levák v přívalu slov a významů, v důsledku čehož začne reagovat podrážděně. Budete-li naopak hovořit pouze v ustálených frázích, brzy leváka začnete nudit, protože vše, co se mu chystáte říct, on již tisíckrát promyslel, pochopil a ovládl. Ne, není jednoduché s nimi vyjít, ale tím víc si jejich přátelství vážíte. Ve skutečnosti jsou strašně roztomilí, přestože byli v historii neoprávněně stigmatizováni: jak dokazují mj. slova, jež jsem uvedla v kurzivě, pravá strana byla vždy spojována s pozitivními vlivy a okolnostmi (pravda, spravedlnost; ‑pravit), zatímco levá s neupřímným jednáním a nešikovností (levota, levárna, ten je levej), dle Českého etymologického slovníku slovo levá často odpovídá významu „křivá“.

Levákovi tedy neporozumíte na základě slov, jejichž prostřednictvím s vámi navazuje kontakt. Namísto toho je třeba sledovat jeho tělesné pohyby. Je-li pravák nesvůj, zaměňuje slova, na přeskáčku spřádá věty a vyplňuje hluchá místa částicemi; ale je-li nervózní levák, mluví naprosto střídmě, odměřeně, jen o poznání tišeji, rychleji a v jiné tónině, současně má založené ruce na prsou, nohu přes nohu, hlavu vyvrácenou. Obecně jsou spíš uzavřenější, horoucně však touží po lidské pozornosti – skrze obdiv, který jim druzí vyjadřují, ztrácejí nedůvěru v sebe samé. Velmi proto dbají na to, jak ve společnosti působí a schválně se dělají přezíravějšími. I jejich písmo je sekavé, chladně odtažité, zároveň však precizní, zdobné a doširoka rozprostřené.

Pokud vám připadá, že jsem vůči levákům byla nespravedlivá, snad si vás trošku udobřím studentskou historkou. Když jsme v sextě nebo septimě v rámci hodin biologie prováděli praktická cvičení, na nichž se mělo ukázat, které ruce dáváme při určitých činnostech přednost, a má osoba posloužila v experimentu jakožto výzkumný objekt, vyšel naší skupině vzácný výsledek: na 50 % levák a na 50 % pravák, tedy teoreticky čistý obouruč. Při manuálních činnostech preferuji pravou ruku, zatímco při intelektuálních levou. Proto jsem se prý nikdy nenaučila správně držet tužku ani krájet nožem. Také jsme si tím potvrdili, proč leváci většinou vynikají jako umělci a proč jsou všichni akademici autisti. Vyučující nakonec pronesla památnou větu, že by výzkum byl daleko zajímavější, kdyby mi pravou ruku usekli a sledovali, jaký to bude mít efekt na mé myšlení.