LITERÁRNÍ BAŠTA

Majestátní bronzoví lvi, dosud se líně povalující na svých podstavcích, trochu pokálení od drzého městského ptactva, zívli. Tehdy si všichni okolostojící museli položit stejnou otázku: Zdálo se mi to? Další okamžiky je přesvědčily o opaku.

Dvojice lvích samců se pomalu odlepila od svých podstavců, bronzové údy praštěly, jak se ztuhlé masy kovu dávaly do pohybu. Lev nalevo si širokým obloukem oblízl tlamu, jeho druh napravo hlasitě zařval. Teď teprve se dav vyděšeně rozkřičel a nastala panika. Lidé utíkali na všechny strany, hlavně co nejdál od hladových monster. Ani stráže na tom nebyly o moc lépe, neodvažovaly se postoupit ani o jediný krok. Jen bez hnutí stály na místě a směšně před sebe natahovaly kopí a šavle.

Nic lepšího jsem si ani přát nemohl. Částečně skryt prchajícím davem jsem se prodral až ke klečícímu odsouzenci, uvolnil jsem mu spoutané paže na rukou a na nohou a pobídl ho k útěku.

[…]

Ze stínů vystoupili elitně vyzbrojení bojovníci s širokými železnými štíty a nabroušenými šavlemi. Přiložili mi ostří ke krku ještě před tím, než jsem vůbec stačil nahmatat jílec u pasu. Okamžitě mě odzbrojili, prokletí mouřeníni.
„Tak, to bychom měli. A nyní, drahý příteli,“ ušklíbl se zrádce, „mi jistě s největším potěšením povíš, kam jsi ukryl poklad svatého Marka!“
„Tak o tohle ti celou dobu šlo? Proto jsi mě zachránil zpod sekery?!“ trpce si uvědomil dóže. „A já hlupák ti věřil.“
„Nebyl jsi sám,“ mračil se mnich. „Důvěra jen potud, pokud si můžeme být vzájemně prospěšní.“
„Jako byste mi to vzal přímo z úst, Baltazare,“ zašklebil se zrádce.
„Nenávidím Benátky!“ rezignoval templář.
„Já neměl včera tolik pít,“ přisadil jsem si. Pak se zdánlivě ze všech směrů rozezněl strašlivý lví řev následovaný známým šustěním blanitých křidélek. To neřval jeden, ani dva lvi. To řvaly celé Benátky! Přilétající Šluk se snažil ten strašlivý orchestr králů všech zvířat přehlušit, ale ani jeho iluzionistický um k tomu nestačil, dokud nestanul až v těsné blízkosti našeho obklíčení.

Do té chvíle mě mrzelo, že jsem ho nemohl varovat, ale ve světle následujících událostí mé starosti úplně pozbyly na významu. On totiž přišel varovat nás.

Slunce najednou potemnělo. Nad námi se mihl obrovitý stín. Zavlnila se – bronzová hříva? Zaclonil jsem si rukou oči, jak oslňovala. Pak už jsem jenom plachtil vzduchem, jak mě dopad kovové masy odmrštil k průčelí zapadlého domku. Do stran vyšplíchla voda. Těžký obživlý bronzový lev pod svými tlapami doslova pohřbil dva přisluhovače našeho proradného kumpána. Než se zrádce stačil vůbec otočit a zjistit, co se děje, zvíře po něm skočilo a utrhlo mu ruku až u ramene. Chvíli jen tak stál a tupě zíral na krvavý pahýl a hned nato se pustil do šíleného řevu. Mancini strhl stranou Baltazara a skryl se za dřevěnou károu na druhé straně ulice.

(dk)