LITERÁRNÍ BAŠTA

O dva roky později pak následovalo vydání Juráčkova Deníku z let 1959−1974, který zaznamenal řadu nadšených ohlasů a stal se námětem pro úspěšnou inscenaci Zlatá šedesátá brněnského Národního divadla. Deník je něčím víc než jen dokumentem doby − má neoddiskutovatelnou literární hodnotu a přirozeně si tak našel místo vedle Divišovy Teorie spolehlivosti, Zábranova Celého života nebo Otevřeného deníku Jana Vladislava. Tím by se nejspíš výčet publikovaných beletristických textů Pavla Juráčka pomalu uzavíral, kdyby jeho syn začátkem letošního roku nepředal Knihovně Václava Havla otcovu literární pozůstalost a nedal tak podnět k jejímu zpracování a postupnému vydávání v edici Dílo Pavla Juráčka.

Prvním svazkem, který v této řadě vychází, je Prostřednictvím kočky. Obsahuje texty z let 1951−1958 a je rozdělen do dvou částí: první z nich mapuje Juráčkovy rané povídky (napsal je do svých třiadvaceti let), druhá pak představuje autorův výběr z deníkových záznamů.

Pokud realita padesátých let, v nichž tyto texty vznikaly, nějakým způsobem zasáhla Juráčkovo psaní, pak asi nejvíce v rovině tematické. A to nejen zcela přímo v povídkách jako Rostou nám krásní lidé nebo Nejzatracenější týden v roce, ve kterých jsou věcně popsány reálie doby, na jejichž pozadí pak nějakým drobným detailem, větou či dialogem mimoděk prosakuje obludnost a absurdita režimu, ale také jaksi druhotně, intimněji, ale o to sžíravěji – což se ukazuje především v deníkových záznamech. V nich Juráček reflektuje svou samotu (a smutek nad touto samotou), nutnost individuálního myšlení a postoje a zároveň tíhu, kterou s sebou takové odhodlání nese. Mluví o nezbytnosti obhájit tuto svou individualitu ve světě, který ji systémově popírá. Částečným východiskem je pro něj víra – a to v obecném smyslu toho slova, ale i proti té dokáže argumentovat, když zmiňuje neschopnost rozhodnout se pro jedinou věc, jedinou myšlenku a skutečně v ni uvěřit a připravit se tím o všechny ostatní možnosti.

Ve svých deníkových úvahách se stejně jako v povídkách obrací primárně k člověku a jeho vztahu k tomuto světu a otevírá tak některá témata blízká existencialismu. A někdy jen pozoruje, naslouchá a zapisuje si. Sní. A má strach. A někdy se nudí a to ho děsí. Se všemi těmito pocity dokáže Juráček velmi dobře pracovat. Je zajímavé sledovat, jaké obrazy vznikají na základě těchto emocí v deníku, a jak se naopak realizují v povídkách, kde se mnohdy proměňují v epifanické momenty. To, co je v deníkových zápiscích třeba jen zběžně načrtnuto, nedotaženo, ale zároveň velmi explicitně řečeno, získává v povídce díky autorovým evokativním popisům a dialogům daleko přitažlivější podobu a svým způsobem i ucelenější strukturu, i když to zůstává skryto za příběhem. A pak, Juráčkovým povídkám chybí ve srovnání s jeho deníkovými záznamy jeden podstatný rys: mladistvost, sebelítost a snad i jistá dávka patosu, která je pro autorovy každodenní zápisky charakteristická, nedostává v jeho povídkách prostor – tady vyklízí pole především ironii.

Texty, které se editorovi Petru Hájkovi podařilo dohledat a uspořádat ve svazku Prostřednictvím kočky, dokazují, že Pavel Juráček byl autor se zvláštním jemnocitem, smyslem pro absurditu a schopností vytvářet vizuálně působivé obrazy, které přesahují hranice jednoho oboru. Juráček byl nejen osobitý filmař, ale také dosud víceméně opomíjený spisovatel, jehož povídky a deníkové záznamy – byť se k nám dostávají s více než šedesátiletým zpožděním – si zaslouží pozornost.